Malou sebedůvěrou jsem trpěla už od dětství, i kvůli rodičům, bratrovi a kamarádkám.

Odjakživa jsem měla přecitlivělou povahu. Těžce jsem snášela jakoukoliv kritiku. Zatímco jiné dívky nebo ženy na mém místě by se třeba urazily nebo vztekaly, já jsem se vždycky zatáhla do sebe a zpytovala svědomí.

Sama sobě jsem opakovala, že jsem neschopná, špatná, ošklivá. Na tenhle postoj jsem si bohužel zvykla už v mládí a nic jsem s ním během života neudělala.

Bratrovi dávali přednost

Svůj podíl na mém malém sebevědomí a komplexu méněcennosti měli i rodiče, bratr a kamarádky. Mladší bratr byl vždy tím, komu se všechno dařilo a koho chválili. Já jsem byla ta průšvihářka, neschopná přinést domů dobré známky. S bratrem jsem vůbec nevycházela.

Trochu jsem na něho žárlila, trochu jsem se ho bála. Pro zlá slova nešel nikdy daleko. Často mi opakoval, že nejsem hezká a nikdy si nenajdu kluka. Neměla jsem ani komu se svěřit. Matka se v mém bratrovi doslova viděla, otec měl k rodině spíš lhostejný vztah.

Měla jsem jednu kamarádku, o které jsem si myslela, že jí můžu věřit. Tohle ale vzalo za své, když jsem nechtěně vyslechla její rozhovor s jinou dívkou.

Bavily se o tom, že každý hezká dívka si najde nějakou „ošklivku“ a „šedou myš“, aby ještě více vynikla – a moje kamarádka to potvrdila, že si mě vybrala právě z toho důvodu.

Obrečela jsem to, ale nikdy jsem neměla odvahu si o tom s kamarádkou promluvit a dál jsem jí věrně následovala.

Byla to jen sázka!

V každém kolektivu, kterým jsem v životě procházela, jsem si připadala jako ta poslední úplně vzadu. Tak nějak jsem s tímhle postavením už předem počítala. Pro ostatní jsem byla nezajímavá, nikdo se se mnou příliš nebavil.

Žádný kluk nebo později muž mě nezval na rande. Pokud jsem se někdy zamilovala – a stávalo se mi to často – předem jsem se vzdávala s tím, že je to marné. Sama sebe jsem se ptala, co by kdo na takové hloupé a nijak pohledné ženě někdo mohl vidět.

Rodiče se mě nikdy na žádné vztahy nevyptávali, jako by také počítali s tím, že zůstanu sama. Nezměnilo se to ani po velké svatbě mého bratra. Vzpomínám si, že jsem to po návratu do své garsonky obrečela.

Dál jsem ale byla smířená s tím, že si vlastně ani nezasloužím, aby se o mě někdo ucházel. Bylo mi pětadvacet a já nepoznala lásku. Uzavřela jsem se do sebe ještě víc po jednom krátkém vztahu s kolegou z práce.

Tehdy jsem si poprvé myslela, že se na mě v životě usmálo štěstí. Ukázalo se ale, že dotyčný se jen vsadil s dalšími muži, že mě svede. Kvůli té ostudě jsem pak raději z práce odešla.

Nepomohla mi ani kolegyně

Po třicítce se mě ujala jedna starší kolegyně z dalšího zaměstnání. Dala si za úkol „probudit ve mně ženu“, jak říkala a někoho mi najít. Dost jsem se jí svěřovala. Všechny její pokusy ale nakonec vyšly naprázdno.

Absolvovala jsem pár prvních schůzek, po kterých se nekonala už žádná druhá. To jenom upevňovalo moje přesvědčení, že jsem k ničemu. Kolegyně se mnou měla trpělivost, ale pak se stalo neštěstí: těžce se zranila při lyžování na horách a do práce už se nevrátila.

Já jsem jí v té situaci samozřejmě dál neobtěžovala. Útěchu jsem čím dál častěji hledala na internetu. Měla jsem tam na sociálních sítích nebo na chatech hodně pravidelných známých; s nikým z nich jsem se ale nesetkala osobně.

Alespoň trochu mě to uspokojovalo v tom, že nejsem na světě sama. Takhle je to vlastně až dodneška. Je mi čtyřicet čtyři let a samotářkou plnou komplexů zůstanu asi už do konce života. Dnes už se tím tolik netrápím, na všechno jsem rezignovala.

Vím, že jsem spoustu věcí promeškala, ale jsem s tím smířená. Všechno hezké, co jiní prožívají ve skutečnosti, jsem já prožila jen ve svých fantaziích. Asi to tak mělo být.

Stáňa G. (44), Třeboň