Když se nám s manželem narodily zdravé děti, mysleli jsme, že jsme nejšťastnější rodiče na světě! Nikdy by nás nenapadlo, jak tvrdě zasáhne naši rodinu závislost.

Přesto, že se s manželem považujeme za normální lidi, kteří sportují, nekouří a ani alkohol moc nepijí, zasáhla nám do života závislost. Náš syn propadl drogám. S dcerou nikdy žádné problémy nebyly, tak kde se stala chyba? Co jsme udělali špatně?

Není bábovka

Když se syn narodil, manžel Mirek se mohl zbláznit radostí. Budou spolu dělat všechny ty mužské záležitosti, které se se ženskými dělat nedají.

Já zase byla šťastná, že mám hodnou holčičku Janičku, která byla o tři roky starší než bráška Mireček, a tak náš život plynul v pohodě.

Zatímco Janička ze školy nosila samé jedničky a pochvaly, s Mirečkem byly problémy už od školky. Dost často si na toho našeho „sígra“ učitelky stěžovaly, že zlobí.

Můj muž se ale radoval. „Je to kluk a ne žádná bábovka,“ reagoval na poznámky v žákovské knížce Mirek starší. V duchu jsem mu dávala za pravdu, ale synovi se snažila vysvětlit, že ve škole se nezlobí. Pravda, moc ho to nezajímalo.

Vybral si chemii

Je pravdou, že i když žákovská knížka přetékala poznámkami, známky měl náš synek dobré. Ne sice jako Janička, která nosila jen samé jedničky, ale na to, že se neučil, měl známky dobré. Bez větší námahy proplouval a měl pokaždé vyznamenání.

Když se rozhodoval pro střední, vybral si chemii. „Na gympl chodí jen šprti,“ pravil a lišácky mrkl na sestru, která už byla ve třetím ročníku a napřesrok plánovala přijímačky na vysokou školu.

Neomluvené hodiny

S nástupem na chemickou průmyslovku ovšem nastalo peklo. Mirek se záhy přestal stýkat se všemi kamarády ze základky a rychle zapadl do party spolužáků, které jsme neznali. Jeho velmi proměnlivé nálady jsme přičítali pubertě.

„Vyroste z toho, uvidíš, to jsou telecí léta,“ uklidňoval mě manžel, když se náš syn zavřel na celý víkend ve svém pokoji a odmítal nám otevřít, nepřišel ani k jídlu a přes dveře křičel jen:

„Nechte mě!“ Asi jsme tehdy měli zasáhnout, ale my jsme neměli žádné zkušenosti s drogami nebo jejich uživateli, a tak nás tato možnost ani ve zlém snu nenapadla.

Vysvědčení byl propadák

„Školu si vybral správně, baví ho, vždyť ještě dochází na chemický kroužek,“ přesvědčovali jsme s Mirkem jeden druhého, ale asi v nás už tehdy byla malá dušička, jen jsme si to nechtěli připustit. Prostě jsme tušili, že něco je špatně, ale nevěděli jsme co. Pak to přišlo.

V pololetí měl čtyřky snad od shora až dolů. „To vytáhnu, o nic nejde,“ zabručel Mirek a zmizel do svého pokoje. Jeho stavy byly čím dál očividnější. Ohromnou únavu a spavost střídala euforie a upovídanost, často neměl chuť k jídlu.

Pak nám volala třídní profesorka, že má Mirek spoustu neomluvených hodin! „Chytil se takové divné party starších kluků,“ řekla nám. Kromě zameškaných hodin propadal i z několika předmětů.

Vpichy po jehlách

„No, co, prostě se mi tam nechtělo,“ díval se jakoby skrz nás. To jsem si asi poprvé všimla, že má nějaké divné oči, rozšířené zorničky. „Vysvětli nám to,“ řádil Mirek starší. „Proč jsi nechodil do školy? Tak sakra odpověz!“ křičel muž a synem zatřásl. „Nevím,“ zamumlal syn a při té příležitosti mu vyjedl rukáv nahoru.

V tu chvíli jsme si všimli vpichů na jeho ruce! „Ty bereš drogy?!“ vytřeštěně jsme hlesli. „Okamžitě toho necháš!“ byla naše jediná reakce. Samozřejmě ale nenechal, už nemohl. Byl závislý na pervitinu.

Pozdě jsme zjistili, že se dostal do party starších kluků, a aby mezi ně „zapadl“, začal s nimi kouřit hašiš. Moc se jim hodilo, že studuje chemickou průmyslovku a využívali ho, aby jim připravoval drogy z léků, které sháněli přes internet. A to byl ten chemický kroužek, na který údajně docházel!

Žili jsme jak ve zlém snu

Škola to musela nahlásit sociálce a ta nás poslala do poradny a našeho syna poté na léčení. Do školy se vrátil zase až za rok a my doufali, že už bude vše v pořádku. O to větší šok jsme zažili dva dny po jeho osmnáctinách.

Byla neděle ráno, když se ozval zvonek: „Sakra, kdo to takhle brzy otravuje,“ vrčel náš táta.

Za dveřmi byli policisté a přišli si pro Míru. Obvinili ho, z výroby omamných látek! Náš syn jel dál v drogách a ve velkém! Dostal tři roky. Odseděl si polovinu a pustili ho za dobré chování. Bylo to těžké období. Po návratu jsme nastavili jasná pravidla.

„Pomůžeme ti, ale musíš chtít jen ty sám. A bude to naposledy.“

Pobyt ve vězení synovi paradoxně prospěl. Uvědomil si, že se dostal na samé dno. Zpočátku to bylo vyčerpávající, protože se mu nedařilo najít si práci, ale vytrval a dodělal si dokonce dálkově maturitu.

Teď už pár let pracuje u soukromníka, který je s ním spokojený. Dokonce má přítelkyni. Doufejme, že vše zlé už máme za sebou, i když náš syn už navždy zůstane feťákem, byť abstinujícím.

Jana Z. (67), Hradec Králové