Jsme spolu už třicet let, ale můj muž to prý už déle nevydrží. Cokoli mu uvařím, to mu nechutná. A teď se ještě zakoukal do nějaké kuchařky z kantýny. Nebo jí spíš přišel na chuť! 

Když jsme se s Vladimírem poznali, byl to hezký štíhlý chlapík, samý vtip, dobré srdce, dvorný a slušný. Dlouho jsem neváhala, když mě požádal o ruku. Brali jsme se na podnikové chatě.

Dobře si vybavuji, jak se tam cpal svíčkovou, a šel dát do kuchyně kuchařce dokonce pusu!

Tenkrát mě to pobavilo, vůbec jsem nežárlila, nejsem žárlivá a ještě abych snad měla obavy, že mi muže přebere ta sádelnatá osoba s naducanými růžolícími tvářemi… To zrovna. Časem jsem ovšem zjistila, že v jeho případě láska skutečně prochází žaludkem, a pokud jeho žaludek není spokojený, je zle.

Copak přes týden to ještě šlo, to se nacpal v závodní jídelně, kterou si moc pochvaloval a večer už si dal třeba jen kus sýra, nebo párek, šunku a hlavně pivo. Takže byl klid. Jenomže v sobotu a v neděli nastalo drama.

Není Číňan

Tak jsem třeba jeden týden udělala rizoto. Kuřecí. Řekl, že to chutná jako nějaký nákyp, že ta rýže je převařená, lepí se to na patro a že si vezme chleba s máslem. Druhý den, v neděli, jsem se, já blázen, patlala se španělskými ptáčky. Víte, co to dá práce!

Maso se mele v rukách jako živé, hořčice z toho leze, okurka tam mrcha nechce zůstat, ďas aby to spral! A nitě máte až za ušima. A pán pak sedne ke stolu a první co řekne: „Zase rejže? Copak jsem nějakej Číňan, nebo co? To žrát nebudu.

Vezmu si k tomu rohlík.“ Nic mu nebylo recht.

Pak se mu zase začaly zajídat kuřata, že jsou prý „nacpaný hormony, to maso je jak molitan, drobí se to, a když vystydne, tak to smrdí“. A přitom naše dvě holky snědly vždycky všechno a neprotestovaly, takže tak hrozné to být nemohlo.

Změnil se

Dlouho jsem jen tak mlčela, případně poznamenala:

„No tak to nejez, dáme to kočce“, ale jednoho dne jsem se fakt naštvala. Stála jsem u plotny jak pitomá půl dne, dělala se s něčím podle nějakého receptu z časopisu, byla to italská omáčka, sháněla jsem na to různou zeleninu, o které jsem ani nevěděla, že existuje, a když jsem před něj dala mísu těstovin, aby neřekl, že má málo, a polila mu to tou omáčkou, chvíli to vypadalo, že to snad sní bez řečí, ale pak prohlásil:

„Ty nudle se vůbec nedaj nabrat na vidličku ani na lžíci. Jak to mám jíst? Asi rukama, jo?“ A ve mně se něco zlomilo, chvíli jsem myslela, že se rozbrečím, ale pak jsem se naopak strašně naštvala.

Vzala jsem mísu těstovin, které stály před námi na stole a vyklopila jsem mu je na hlavu. Zůstal jako opařený. No… proč „jako“, on byl tak trochu opařený opravdu, protože nudle byly pěkně horké. Koukala mu z nich jen ta jeho prasečí očička a divoce se koulela.

On už to totiž nebyl takový pohledný mladík jako před svatbou. Jak se tak pořád v kantýně cpal, pěkně přibral, byl jako soudek.

Kečup na hlavě

A jak tam tak seděl pod těmi nudlemi, napadlo mě, že tomu obrázku něco chybí, popadla jsem kečup a pěkně ho na něj vychrstla. Děti se začaly smát. Obě holky už byly na vysoké škole, přijížděly domů jen na víkend. Alžběta, ta starší, jen trochu protestovala:

„Mami, neplýtvej, vždyť je to škoda!“ To zase měla pravdu, a navíc jsem polila i náš sváteční ubrus a mohla jsem ho vyhodit. Vladimír se ovšem urazil, odešel do koupelny a pak do hospody.

Když v noci přišel, lehl si na gauči v obýváku a tam takhle spal celý týden. Vždycky nás ten morous vyhazoval od televize, že už jde spát.

Tak to jsem jako měla za trest. Ale mně to bylo jedno, stejně s ním už dlouho nic nebylo, myslel jen na jídlo a nic jiného ho nezajímalo.

Když se holky vdaly a odstěhovaly se z domu, řekla jsem, že vařit už nebudu vůbec, pro jednoho to nemá cenu ani v neděli, přes týden má závodku a o víkendu ať si zajde do hospody, tam si může vyskakovat na kuchaře, jak chce. No, takhle jsme to tedy dělali pár let.

Byl celkem klid, já jsem si dělala svoje kuřecí a těstovinové saláty a nic jsme neřešili. Vladimírek sádelnatěl, už sotva funěl a já si říkala, kdepak asi takhle nabírá, to si chodí v kantýně pro nášup… Kdyby jen to!

Udělal si známost, zamiloval se do knedlíků nějaké Boženky, co v kantýně vyvařovala. Oznámil mi to tak originálním způsobem, že nějaká ženská s prudší povahou, by ho asi praštila po hlavě.

Pozval mě slavnostně na nedělní oběd do hospody, kam obvykle chodil, a poručil husu. Ani se mě neptal, ale já jsem neprotestovala.

Našel si náhradu

Byla to husička voňavá, s křupavou kůžičkou. Řekla jsem si, že se pro jednou mohu napucnout. „A to jsou knedlíčky, co?“ vybafl na mě Vladimír. Musela jsem uznat, že byly povedené. Dost housky, hutné, ale měkké, ovšem nic gumového. „To dělala Mařenka.

Tahle hospoda bere knedlíky z naší závodní kantýny, zasnil se. „Chci si Mařenku vzít. Podal jsem žádost o rozvod. Důchod si chci užít, promiň.“ Myslela jsem, že tu husu vyhodím na stůl.

Chvíli jsem přemýšlela, že bych mu po čase zase něco chrstla na hlavu, ale tady v restauraci mi to přece jen přišlo žinantní. Dojedla jsem, dala si becherovku a popřála mu hezký rozvod. Mařenku jsem si byla v kantýně prohlédnout.

Nebude to mít chlapec jednoduché. Jestli téhle něco vytkne, nemusí to skončit jen nudlemi na hlavě. Kdo chce kam…

Matylda (63), Přerov