Naši sousedé se často hádali. Byli manželé už dvacet let a sváry byly u nich na denním pořádku. V paneláku si jejich křiku užívali i sousedé kolem nich.

S rodiči jsme bydleli pod nimi. Když se začali hádat, bylo to jako přenos z nějaké reality show. Vždy jsem se ráno divila, když nastupovali do auta, že se dokážou tvářit jakoby nic, jako by si všechno vysvětlili a pochopili, že se mají rádi. Avšak když přišli večer domů, byl znovu oheň na střeše.

Dvě plata jogurtů

Ona už neměla pro hádky ani pořádný důvod a on zapomněl na všechno, co ji dělalo šťastnou. A tak se každý večer nesl ve znamení dokazování, kdo je vlastně nešťastnější s kým. Jednou v sobotu se vrátili spolu z nákupu.

Byla jsem se psem právě venku, tak jsem jim podržela dveře a prohodila pár sousedských frází. Všimla jsem si, že kromě běžného nákupu soused nese asi dvě krabice plné jogurtů.

Trochu jsem se divila, že je to nějak mnoho, ale velkou pozornost jsem tomu nevěnovala.

Pořádná mela

Večer začal klasikou. Nejprve byl slyšet jen křik, proč se on, jako chlap, nemůže zvednout z gauče a začít něco dělat, pak se přidal už i buchot. Bylo to dost divné.

Hádali se, to ano, ale věci po sobě neházeli. Jenže teď to bylo jiné. Sousedka seběhla ze schodů rychlostí blesku a soused jen zůstal stát s rukama opřenými o zábradlí schodů.

Nevídaná spoušť

Všechno jsem sledovala ode dveří. Nedalo mi to a šla jsem za sousedem, vždyť jsme měli docela kamarádský vztah. Podíval se na mě a pozval mě dál. Překročili jsme práh bytu. Všude v kuchyni na stěnách byly mastné fleky.

Na zemi byly kelímky od jogurtů. Došlo mi, co se tu asi odehrálo. Soused si sedl na zem, opřel si hlavu a zapálil si cigaretu. „Skoro dvacet let jsem v tomhle bytě nekouřil, nedovolila mi to.“ A obrátil pohled na stěnu v kuchyni. Tiše jsem tam stála a poslouchala ho.

„Chtěla, abych udělal police tam nad sporákem, prý na koření. Jenže mně se nikdy nechtělo. Měl jsem i vymalovat, ale vždy jsem říkal, vždyť nač, když sem nikdo kromě dětí nechodí.

A tak mi dnes řekla, že když sem nikdo nechodí, tak mi nebudou překážet ani jogurty na zdi.“

Hurá do malování

Chvíli jsme tam stáli a potichu se dívali na tu spoušť. Potom řekl: „Víš co? Já jsem takový osel, vždyť já ji mám rád! Je to jediný člověk, který mě dokáže přinutit k tomu, abych něco dělal.“ Vstala jsem a řekla: „Tak jí to dokaž.“

Podíval se na mě a prohlásil: „Dobře, tak já tedy jdu koupit barvu.“ Asi za hodinu jsme se setkali v jeho bytě, převlečení do tepláků a rozhodnutí, že to tam vymalujeme.

Na moji otázku, proč právě slabě oranžová barva, mi soused řekl, že kdysi své manželce říkal „broskvičko“ a jí se to vždy velmi líbilo.

Konečně bude klid

Namontovali jsme i pár poliček nad sporák na koření. Ve čtyři ráno bylo vše hotové. Po pár hodinách spánku a slabé snídani jsem se šla podívat k sousedovi do bytu. Ten už nastěhoval kuchyni zpět a uklízel v zásuvkách.

Když odpoledne přišla jeho manželka domů, uviděla všechnu tu parádu. Nevím, co přesně se u nich dělo a co všechno si řekli, ale od té doby se v paneláku spalo mnohem lépe.

Marta D. (52), severní Čechy