Někdy si nevšimneme, že blízký člověk vedle nás má vážné problémy. Zjistíme to až po letech, kdy nám o nich poví.
Teprve při pohledu zpátky vidí člověk, jak čas rychle utíká. Dnes už jsem zralá a spokojená žena, která se brzy stane babičkou. S Michalem, mým manželem, jsme spolu už dvacet dva let a to nepočítám ty dva roky chození předtím.
Večer plný vzpomínek
Nedávno nás dcera překvapila zprávou, že čeká dítě a bude se vdávat. Trochu mě to nejprve zaskočilo, ale rychle jsem se s tím smířila. Přitom jsem si uvědomila, kolik toho máme už za sebou my dva s Michalem.
Proto jsem na jeden páteční večer, který dcera trávila u svého přítele, naplánovala pro sebe a pro Michala takové větší vzpomínání. Vyhrabala jsem ze skříní všechny staré dopisy a fotky, od začátku našeho společného života až po současnou dobu. Michal proti nostalgickému večeru nic nenamítal.
Prohlížení fotografií
Otevřeli jsme si láhev dobrého červeného vína a probírali jsme nad fotkami vše, co jsme v minulosti prožili. Cestovali jsme, poznávali nové lidi, prožívali romantické víkendy.
K rozhodnutí vzít se jsme dospěli po zralé úvaze s vědomím, že lepší protějšek pro založení rodiny nenajdeme. Dcera se nám narodila po roce manželství. Všechny tyto události jsme měli zachycené na mnoha snímcích. I proto bylo vybavování si jednotlivých pocitů a detailů nyní jednodušší.
Jedno tajemství
Při prohlížení fotek z doby před deseti lety se najednou Michal zarazil. Všimla jsem si toho a zeptala se, co objevil.
Nejprve to vypadalo, že chce moji otázku jen odbýt, ale potom řekl, že existuje nějaké tajemství, o kterém nevím a které se mi asi nebude líbit. Dodal ale, že je to už stejně dávno vyřešená záležitost. Řekla jsem mu, aby o ní nemluvil, jestli nechce.
Zmocnil se mě strach, že by na naši minulost mohl padnout nějaký stín. Napadlo mě totiž, že se mi chce Michal přiznat k nějaké nevěře. Pokud se to stalo někdy dávno, nechtěla jsem to teď řešit. On ale, jako by četl moje myšlenky, řekl, že se to týká jen nás dvou.
Měl velké pochyby
Pak mi začal vyprávět o velké krizi, kterou procházel před deseti lety. Myslel prý, že naše manželství je stereotypní a on už mi nemá víc co dát. Připadala jsem mu, jako bych omládla, zatímco on cítil, že přešlapuje na místě. A tehdy ho napadlo jedno řešení:
rozvod! Docela mi tím vyrazil dech. Nikdy mě nenapadlo, že by o rozchodu se mnou uvažoval. Žádné krize jsem si tehdy ani nevšimla. Vždycky jsem Michala považovala za vyrovnaného a sebevědomého partnera, ze kterého mohu čerpat jistotu i já.
Manžel pokračoval, že v té době dokonce chodil pravidelně k psychologovi a radil se o svém kroku se známými. Zdůrazňoval, že se nechtěl rozvést kvůli sobě, ale kvůli mně, aby mi nebránil v cestě za štěstím, na které se cítil být překážkou.
Stále se milujeme
Po jeho zpovědi jsem chvíli mlčela a srovnávala si to všechno v hlavě. Pak jsem Michalovi řekla, že se mi měl tenkrát svěřit, protože by ode mě slyšel to, co mu povím i dnes: že je jediným mužem v mém životě, na kterém mi záleželo a záleží.
On mě udělal šťastnou a bez něho bych tady dnes neseděla a nevychutnávala si krásný jarní večer se spoustou vzpomínek. Také jsem mu řekla, že mi naše manželství nikdy nezevšednělo – a i kdybych měla zítra umřít, budu osudu vděčná, že jsme byli spolu.
Na konci svých slov už mi tekly po tváři slzy. Michal mě objal a přitiskl k sobě. Cítila jsem, že se sice známe čtvrt století, ale nikdy jsme k sobě neměli tak blízko jako tenhle večer!
Eliška V. (53), Praha