Když ji naše Vivian uviděla, ztropila strašlivou scénu. Tu hračku musela mít. Od té chvíle to ale najednou nebyla naše hodná holčička. Museli jsme se té panny zbavit.
„Tu panenku chci!“ vykřikla pětiletá Vivian v oddělení hraček. Tušil jsem, že se schyluje k trapasu, kdy bude celý obchodní dům vědět, že naše dcera chce koupit jednu z vystavených panenek. „Panenek máš plný pokojík!“ pokoušel jsem se Vivian uklidnit.
„Ne, já chci tu pannu!“ padla na kolena a začala pěstmi bušit do podlahy i regálu. Pohlédl jsem na manželku, která sáhla po panence a podala ji zuřící Vivian. Manželka byla měkká a vše dceři povolila.
Já nikoliv. Prodavačka však zavrtěla hlavou: „Tu panenku vám nemůžu prodat! To zboží není od nás. Tyhle panenky nevedeme!“ prohlásila sebejistě. Takže jsme si mohli nalezenou pannu jednoduše odnést.
„Budu ji říkat Panna!“ prohlásila spokojeně Vivian a už se zase usmívala. Od chvíle, kdy se dotkla Panny, se od ní už neodloučila.
S Pannou si povídala i při večeři, kdy ji posadila vedle sebe ke stolu. Na noc uložila Pannu vedle sebe a čekala, až ji přijdu číst pohádku, což jsem dělal pravidelně. Četl jsem, ale v duchu měl před sebou ten podivný kukuč, jaký panenka měla. Nejpodivnější na ní byly oči, které mě pozorovaly.
Zlá a panovačná!
S naší Vivian se začaly dít podivné věci. Byla úsečná, panovačná. S ostatními hračkami si přestala hrát. Domek pro panenky, který jsem ji udělal, byl najednou prázdný. Usídlila se v něm totiž Panna.
Když jsem přišel Vivian opět číst pohádku, při vstupu do jejího pokojíku jsem se zděsil! Na zemi a po okolním nábytku ležely hračky.
Všechny panenky buď neměly hlavu, nebo byly rozpárané nůžkami. „Panna nechtěla, abych měla jiné hračky. Řekla mi to!“ odpověděla Vivian téměř s pýchou a nad mým údivem mávla rukou. Když dcera usnula, ležela Panna vedle ní.
Přišel jsem do jejího pokoje a nahnul se k posteli. Ve stejný okamžik Panna otevřela oči! Nepřátelské a živé.
Natáhl jsem po ní ruku, abych si tu nehezkou hračku, ke které se má dcera tolik upnula, lépe prohlédl. Ve stejný okamžik, jak jsem ji dotkl, vystřelila malá ručka Vivian do vzduchu a Pannu si s obětím přitiskla k sobě.
Otevřela oči a pohlédla na mě se zamračeným pohledem. „Ty mi chceš Pannu ukrást, že ano. Tobě se nelíbí. Ale my dvě jsme nejlepší kamarádky!“
Našla si jinou oběť?
Na hřišti má dcera s Pannou zůstávala najednou stranou. Nechtěla si hrát s ostatními dětmi. A běda jen, kdo by ji chtěl vzít její nejmilejší hračku, kvůli které jsem poslední dny nespal.
Stále jsem měl před očima výrobek, ke kterému se v obchodním domě nikdo nehlásil! Až po několika dnech, kdy Vivian usnula, jsem se panenky zmocnil.
Věděl jsem, že bude hodně zle a Vivian mi to jen tak neodpustí, ale rozhodl jsem se hračku, která mě děsila, vyhodit do popelnice s manželčiným souhlasem. Mrštil jsem tou odpudivou věcí do kontejneru v okamžiku, kdy k popelnicím přišla matka s dcerou. Ta žena zahlédla panenku.
Vzala ji do ruky a podávala své dceři, která ji s obrovským překvapením a nadšením objela.
„Budu ji říkat Panna…!“ zvolala na svoji matku a já pocítil cosi jako mrazení v zádech!“ Vivian pár dnů trucovala a pak, se smířila s tím, že podivnou hračku už ve svém pokojíku mít nebude. Koupili jsme ji jinou.
Petr (53), Pardubice
