Vždycky jsem se bála mluvit nahlas. Ne snad že bych neměla co říct, jenže když došlo na věc, měla jsem nešťastnou schopnost stávat se neviditelnou.

Zatímco v práci jsem přebornice v souhlasném přikyvování, na rodinných oslavách ovládám umění hned po začátku nenápadně zmizet ke stolu s občerstvením.

A když mi někdo omylem položí přímou otázku, moje odpověď se skládá jen z nesmělého ano či ne. Takhle by to mohlo jít donekonečna, kdyby nepřišel den, kdy šlo do tuhého.

Nahlas a přede všemi

Byla to pracovní porada, jejíž téma znělo Firemní změny. Můj plán byl stejný jako jindy v podobné situaci a sestával ze strategie přežít, nemluvit, nebýt viděna. Jenže osud měl se mnou jiné plány.

To když šéf s vážnou tváří spustil o radikálních změnách a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Všichni čekali, že někdo něco řekne. A bohužel, moje myšlenky byly tak hlasité, že se, k mé hrůze, ozvaly i navenek. „To je úplná hloupost!“ řekla jsem.

Nahlas a přede všemi. V místnosti opět nastalo ticho tak těžké, že by se dalo krájet. Pak ale šéf pozvedl obočí a kolegové zadrželi dech. A já měla pocit, že to se mnou na místě sekne.

Slova mají sílu

Očekávala jsem katastrofu, vyhazov a posměch. Ale stalo se něco nečekaného. Šéf se zamyslel, kolegové začali přikyvovat, a někdo dokonce dodal: „Ano, to je pravda.“ A najednou se rozběhla celkem konstruktivní diskuse.

Moje poznámka spustila lavinu dalších názorů. Po dvaceti minutách jsme měli zcela nový plán a já byla tím, kdo změnil směr debaty.

V tu chvíli jsem si konečně uvědomila, že mlčet znamená ztratit šanci něco ovlivnit. Že slova mají sílu. A že když se odvážím mluvit, můžu nejen být slyšena, ale dokonce mě ostatní budou brát vážně.

Jedno pevné pravidlo

Samozřejmě, neříkám, že teď běhám po ulicích a hlásám svá moudra neznámým kolemjdoucím. Ale už se tolik nebojím říct svůj názor. A kdo ví, třeba jednou skutečně pronesu nějakou zásadní myšlenku, která změní svět.

Zatím mám jen jedno pevné pravidlo: Neříkat první věc, která mi přijde na jazyk na pracovních poradách. V některých případech je totiž skutečně lepší držet se zpátky. Ovšem pokud jde o důležité věci, už vím, že stojí za to se ozvat.

Martina O., 56 let, Pardubice