Můj příběh může někomu připadat jako neuvěřitelný, ale opravdu se stal.
Před několika lety jsem pracovala ve velké účtárně jednoho podniku. V prostorné kanceláři nás bylo celkem osm. Vycházely jsme spolu dobře, i když mimo pracoviště jsme se nevyhledávaly. Náš kolektiv se dlouhou dobu neměnil.
Nemohla jsem se probudit
Jedné noci jsme měla strašně živý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Možná to byla reakce na nějaké špatné zprávy v televizi, ale zdálo se mi, že do naší kanceláře vtrhli maskovaní útočníci a začali nás zabíjet.
Bála jsem se o svůj život a hrůzou jsem úplně ztuhla a oněměla. Viděla jsem, jak nejprve zastřelili Andreu, která měla stůl vedle toho mého. Potom namířili zbraň na Kamilu, vedoucí účtárny. A když se s výkřikem skácela na zem, obrátili se na Martinu.
Také ona se za chvilku stala jejich obětí. V tu chvíli jsem si už uvědomovala, že je to naštěstí jen sen, ale byla jsem neschopná otevřít oči. Vzpamatovala jsem se, až když mnou třásl manžel a ptal se, co mi je.
Neupřesňovala jsem mu to, jen jsem mu sdělila, že se mi zdálo něco hrozného a že o tom nechci mluvit. V následujících týdnech a měsících se mi ten sen občas připomněl, naštěstí nikdy ne v noci.
Kolegyním v práci jsem o něm raději neřekla, připadalo by mi to hrozně morbidní.
Začalo to po roce
Uplynul skoro rok. Když jsem jednoho dne ráno přišla do kanceláře, zastihla mě šokující zpráva. Naše kolegyně Andrea byla o víkendu s dětmi na obvyklé cyklistické túře. Při návratu jí a starší dceru smetlo auto.
Dcera to odnesla jen odřeninami, ale Andrea leží v nemocnici a bojuje o život. Celý den pak proběhl ve znamení této události. Neustále jsme se snažily zjistit, jak na tom naše kolegyně je. Na práci nebylo moc pomyšlení.
Druhý den dopoledne jsme se dozvěděly, že Andrea následkům nehody podlehla. Bylo to hrozné. V té chvíli jsem si na ten sen, který se mi kdysi zdál, vůbec nevzpomněla, natolik mě zasáhl smutek.
Neuplynul ani týden a bylo to zrovna den po pohřbu Andrey, když naši kancelář zasáhl druhý blesk z čistého nebe. Martina byla na lékařském vyšetření, které dlouho odkládala. Vleklé zdravotní potíže jí k lékaři ale nakonec dohnaly.
Bohužel se zjistilo, že má velmi agresívní formu rakoviny a prognóza zněla velmi špatně. Martina nám to řekla mimo jiné i proto, že byla sama. Děti neměla a s manželem se rozešla už před časem. Brala to statečně, možná i víc než my.
Po smrti Andrey to byl další citový šok. Ani tehdy mě ještě nenapadla spojitost s mým snem.
Věděla jsem, co se stalo
Martina odešla na nemocenskou. Střídaly jsme se u ní na návštěvách, než je začala odmítat. Později už musela být v trvalé nemocniční péči. Její stav se prudce zhoršoval.
Práci Martiny a Andrey jsme si rozdělily mezi sebou, alespoň tak si to přála naše vedoucí Kamila. Na té se tragédie, které nás postihly, podepsaly nejvíc. Z dříve usměvavé a příjemné kolegyně se stala zamlklá a často duchem nepřítomná žena.
Stalo se to pak v jeden týden. Kamila doma spolykala prášky a našli jí příliš pozdě na to, aby ji mohli zachránit. To bylo v pondělí. Ve středu jsme se pak dozvěděli, že Martina prohrála svůj boj z rakovinou.
Tehdy už se mi ta posloupnost přesně vybavila a když jsem v tu středu šla do práce a viděla, jak ke mně míří další dvě zaměstnankyně, bylo mi jasné, co se stalo. Dnes už v té účtárně nepracuji.
Až po čase jsem některým lidem vyprávěla o tom snu, a jak se vyplnil. Většina se domnívá, že si vymýšlím, ale já už vím, že prorocké sny opravdu existují.
Vlaďka B., (53), Brno
