Toho papouška dostala matka k šedesátým narozeninám. Stal se miláčkem rodiny. Když zemřel tatínek, pomohl své paničce vypořádat se se smutnou událostí.
Moje matka si přála papouška celý život. Jejím snem byl samozřejmě kakadu, kde bychom ale na takového aristokrata mezi papoušky vzali?
Když se blížily maminčiny šedesátiny, všechny její tři děti, včetně mě, se shodly na tom, že je načase jí aspoň částečně její sen splnit. Se sestrami jsme chodily po různých zverimexech, protože jsme potřebovaly nejprve nového člena rodiny vidět.
Nechtěly jsme kupovat zajíce v pytli. A tak se potkala moje sestra se středním papouškem roselou pestrou. Bylo to mládě a tvářilo se velmi společensky. Hned navázalo přátelský kontakt.
I my, další sestry, jsme kup maminčina budoucího domácího mazlíčka schválily. Papoušek nás všechny nadchl, i přestože tito papoušci se prý nikdy nenaučí mluvit.
Je to Kokín
Doma ve sklepě jsme měli krásnou klec už dávno, nevím, kde ji matka sehnala, ale přinesla si aspoň tu, když už nebyl kakadu. Vyčistily jsme ji, nazdobily a přišel slavnostní den. Jak maminka papouška uviděla, zamilovala se.
A protože vydal nádherně čistý vysoký zvuk, který připomínal „ko-kí“, měl okamžitě i jméno. Maminka Kokínkem žila a dělala mu pomyšlení − měl volný prostor, klec byla otevřená, kdykoli z ní mohl ven.
Procházel se po koberci s křídly dozadu jako pan starosta, kontroloval na kuchyňské lince, co maminka vaří a s radostí ochutnával. Kokín byl velký mazel, seděl i otci na rameni. Moc rád se koupal.
Maminka mu naplnila mísu vodou, položila ji na kuchyňský stůl a Kokínek měl bazén. Tak uběhlo téměř dvacet let, když otec zemřel. Maminka byla o tři roky starší, tak to špatně nesla. Ztratila zájem o všechno.
Nebuď smutná
Báli jsme se, že půjde za tatínkem, byla apatická. A tehdy to byl Kokín, kdo u ní seděl celé hodiny a cosi švitořil a láskyplně ji oždiboval na rukou, na krku, na tvářích. A když nakonec z papouška, který se údajně nikdy nenaučí mluvit, vypadlo slovo:
„Maruš!“ matka procitla. Překvapeně se na Kokína podívala, pak na nás a řekla: „Taky jste to slyšeli? On mi řekl Maruš, jako mi říkal váš táta!“ Kývaly jsme na souhlas. A tohle oslovení Kokín od té doby používá pořád, všude znělo a zní dodnes jeho „Maruš! Maruš!“
Maminku to ale nikdy nepřestalo bavit. Dodnes vypráví o tom, že ji papoušek vrátil zpátky do života. Jen se bojíme, jak dlouho tu ještě bude? Všude se píše, že rosela pestrá se dožije dvaceti let.
Marcela (57), Děčín
To je krásný příběh! Je neuvěřitelný, jak může zvíře tak moc pomáhat. Taky bych si přála mít doma takového papouška, co by nám všem dělal radost.