Být úspěšný právník a hlavně udržet se na špičce, je v dnešní společnosti velká dřina. Můj syn do té špičky dlouho patřil. Cena za jeho úspěch je ale vysoká a platíme ji oba.

Donedávna jsem netušila, jak strašně moc se v dnešní společnosti užívají drogy, které mají člověku pomoci k úspěchu. Už jsem, dá se říct, v obraze, ale to poznání mě stálo mnoho sil, nervů i peněz.

Mám jediného syna a vychovala jsem ho bez otce, na což jsem hrdá. Nechtěla jsem sdílet s tím arogantním člověkem péči o nejcennější mou bytost na světě. I bez muže jsem dopřála synovi vysokoškolské vzdělání a můj Filípek se mi odvděčil červeným diplomem.

Když vyšel z právnické fakulty, pracoval jen chvíli jako koncipient, ale rychle postupoval a záhy si otevřel vlastní advokátní kancelář. Udělal si jméno, klienti se začali hrnout a i jeho cena začala stoupat.

Samo to nešlo

Koupil mi rodinný domek, ale skoro pořád v něm se mnou bydlel, říkal, že nemá čas se o sebe starat a že žádnou hospodyni nechce. Královsky mi platil, tak proč ne. Věnovala jsem se mu naplno. Chodil se domů ale jen vyspat, dřel jako kůň. Žasla jsem, co vydrží.

Skoro nespal, zvládal vést několik složitých kauz najednou, telefon měl u ucha prakticky neustále, když přišel domů, ještě dlouho do noci pracoval na počítači a studoval spisy. Byly ovšem dny, kdy byl úplně mimo, na dně, vyřízený.

Jednou zkolaboval a musela ho záchranka odvést do špitálu. Když jsem za ním přišla na návštěvu, ošetřující lékař mě požádal, abych s ním šla na chvilku do jeho kanceláře. Jeho vážný výraz nevěstil nic dobrého a já jsem se začala bát.

Doktor si sedl do křesla, zadumal se, asi nevěděl, jak má začít, pak vydechl: „Váš syn má velký problém. Jak víte, zhroutil se. Už je mimo nebezpečí, dostal uklidňující léky a odpočine si. Jenomže ne nadlouho.

Zjistili jsme u něho chorobnou závislost na kokainu. Sám se nám bez mučení přiznal. Prý neví, jak z toho ven.

Bez té drogy není schopen vést žádné jednání, má abstinenční příznaky, nemůže se pak vůbec soustředit. Dávky ovšem zvyšuje, nechtějte vědět, kolik tisíc denně za kokain utrácí.“ Zalapala jsem po dechu. Nevěřila jsem svým uším.

Můj Filípek, ten premiant, který byl vzorem celému okolí, tak ten má problém s drogou? Je z něj narkoman? Nechápala jsem nic.

Doktor ještě chvíli něco říkal, myslím, že o způsobech léčby, ale já ho vnímala jen zdálky. Domluvil a já se ho asi ptala na to, co říkal před chvílí, protože říkal:

Vždyť jsem o tom teď mluvil, musí vyhledat odbornou pomoc, nějaké zařízení, které ho té závislosti zbaví. Dnes tu naštěstí taková zařízení jsou.

Doporučuji ovšem nějaké soukromé, na úrovni, někde v blázinci by to nemělo cenu, tam by se mu nevěnovali, výsledek by podle mého názoru byl předem ztracený.“

Pustila jsem se do boje

Když jsme s Filipem přijeli taxíkem domů, sedla jsem si s ním v kuchyni a jako když byl malé dítě, jsem ho podrobila křížovému výslechu. Přiznal všechno, včetně toho, že za kokain dával denně i deset tisíc korun a že peníze na jeho účtu sice jsou, ale výdaje za drogu mu notně pouštějí žilou.

Kupodivu už věděl sám, kam se má obrátit s prosbou o pomoc. Svou závislost začal totiž řešit už před pár měsíci. Jen se nemohl rozhodnout, nechtělo se mu nechat veškerou práci plavat, nemohl si to dovolit.

Nasadila jsem důraznou velitelskou masku, kterou jsem během Filipova dětství používala jen v mezních situacích. V pondělí se objednal na konzultaci, ve středu jsem ho přitáhla do adiktologického centra a on na místě podepsal nástup za pět dní.

Měl čas na to, aby do té doby předal veškeré rozdělané případy svým podřízeným, nebo smluvním partnerům, kterým občas méně významné kauzy přenechával. Byla jsem skoro pořád s ním a dohlížela, aby bral substituční léky, které mu jeho drogu měly nahrazovat do té doby, než si tělo začne odvykat.

Nezvládá to

Nastoupil léčbu a začal na sobě pracovat. Jeho hlas zněl v telefonu každý večer o něco lépe a sebevědoměji. Prý dělá pokroky a hlavní terapeut to také potvrzoval. Po čtyřech týdnech Filipa pustili a já jsem byla šťastná. Půl roku.

Pak začalo všechno nanovo, kokain bral znovu, uchýlil se k němu, když měl pocit, že se mu jedna mediálně sledovaná kauza vymyká z rukou. Ten jeho nepřirozený příval energie jsem nejdříve nevnímala, nerozeznala jsem vliv drogy.

Ale po několika týdnech mi začal být kolísavý stav jeho nálad podezřelý a spustila jsem na něj bandurskou. Přiznal se. A tak šel znovu. Péče terapeutů něco stála, ale ještě jsem měla nějaké peníze ušetřené. Tentokrát tam byl půl roku.

Za dalšího půl roku kroutili hlavou, že Filip nespolupracuje, že se ničí a ví to. A jeho sebedestrukce s sebou stáhne i mě.

Vrátím ho do života

Bydlíme v bytě, dům jsem prodala. Filip nedělá nic. Mám ho pořád pod dozorem a hlídám ho na každém kroku. Pustím ho do práce teprve, až si budu jistá, že se drogy znovu nedotkne.

Zničila to, co jsme společně vybudovali, co jsem já kdysi díky mé důsledné výchově ve Filipovi zasela. Vrátím to zpátky. Musím. Filip nemusí být ten nejlepší právník, jen si musí ponechat svobodu jasného úsudku. Udělám z něho opět nezávislého člověka. Dokážu to!

Marcela (63), Praha