Nepatřila jsem nikdy mezi ty, kteří běží s každou drobností k lékaři. Jednou se mi to však vymstilo. Když jsem od jediného titěrného neřáda chytla dvě nemoci zároveň.

Ještě v šedesáti jsem měla permanentku na plavání a jezdila s manželem na výlety po naší krásné zemi. Žili jsme plnohodnotný život, a to jak po stránce sportovní, tak kulturní.

Můj Jarda byl také vášnivý tanečník, takových mužů není mnoho, a to byla jedna z předností, za kterou jsem mu byla vděčná. Já jsem totiž tanec milovala. Byl to právě valčík, kterým mě v mládí oslovil. Až do té doby jsem randění s Jardou nedávala šanci.

Můj manžel totiž nepatřil mezi muže, kteří mě nadchli svým zjevem. Jak ale čas šel, oceňovala jsem jeho jiné přednosti.

Jarda zrál jako víno, když odcházel do důchodu, leckterá kamarádka a známá mi ho záviděla, protože jejich hezouni se časem proměnili v plešaté, líné, tlusté a nerudné dědky.

Jen drobné zanícení

Byla jsem prvním rokem v důchodu, když se to stalo. Trávili jsme volný čas na naší chaloupce a těšili se z nekonečného volna. Oba jsme byli milovníky houbaření, a pravidelně vyráželi na svá místečka. Ten den jsem ulovila kromě plného košíku také klíště.

Nebylo to prvně, tak jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Říkala jsem si, že moje babička si jich přinesla domů z lesa vždycky desítky, vzala na ně froté ručník a tím je všechny strhala – hlavičky nehlavičky. A nikdy z toho žádné následky neměla.

Ranka se zanítila, ale to mě nevzrušilo, jen jsem nad tím mávla rukou. Když se dostavila teplota, přešla jsem ji s tím, že to je nějaká přeháňka.

Infekce udeřila naplno

Pak se ale dostavily strašlivé bolesti hlavy. Ošklivá encefalitida. Od té doby trpím závratí, nemůžu jezdit na kole a na rozhledny, které jsem kdysi milovala, nemůžu. Ale co víc? Od té jediné potvory jsem dostala zároveň i boreliózu.

Prvního stádia jsem si nevšimla, myslela jsem, že to je nějaká chřipka, až přišla chvíle, kdy jsem jednou po ránu upadla na zem. Trvalo měsíce, než jsem se zase postavila na nohy. Od té doby to už nejsem já.

Nikdy si už spolu s manželem nezatančíme náš valčík a když jdeme do divadla, musí mě manžel podpírat, a stejně se dříve či později dostaví bolest hlavy a také hůř vidím a slyším.

Často manžela přesvědčuju, aby vyrazila na dovolenou s kamarády nebo s naší dcerou a vnuky, on ale tvrdí, že by mi bylo smutno. Prožili jsme spolu krásný život, a on mě přece nyní, když se mám problémy, neopustí. Kdo ví, kolik času nám prý spolu ještě zbývá.

Marie (64), Kolín