Ozývalo se po půlnoci každý den. Klepání, které nás děsilo. Už jsme z toho byly s kamarádkou zoufalé. Pak jsme se dozvěděly o dávné tragédii.

Ve tmě hořela svíce. Seděly jsme s kamarádkou Laurou na rozestlané palandě a napětím ani nedýchaly. Na dveře se ozvaly tři rázné údery, které zněly naléhavě. S Laurou jsme trávily několik dnů ve srubu u jezera. Srub patřil mému strýci. I předešlou noc nás ale zde probudilo klepání.

Nikdo se zvenčí neozýval a my se neodvážily dveře otevřít. Snad se nám to všechno zdálo, řekla jsem. Jenomže dnes se zaklepání ozvalo znovu. Bylo po půlnoci a naše rozespalé tváře hleděly se strachem ke dveřím.

Za dveřmi nikdo!

Klep…klep…klep! Zvuk zněl ještě naléhavěji. Nakonec jsem to byla já, kdo se odvážil dveře otevřít. Baterku jsem vyhrabala až ze dna svého batohu. Venku nikdo nestál. Hladina jezera se leskla jako vyleštěná perla. – Klep…klep…klep! Ozvalo se v okamžiku, kdy jsme s Laurou ulehly znovu na palandy.

Plamen svíčky se ohýbal průvanem, který se prodral skrze dveře. Někdo se pokoušel vzít za kliku. Napětím jsme ani nedýchaly. Klep…klep…klep! Sebraly jsme odvahu a vyšly před srub obě. Tajemný noční host ale nikde nebyl.

Nešťastná žena

Do rána jsme strachy oka nezamhouřily. Celý den jsme nemluvily o ničem jiném, než o nočním návštěvníkovi. Rozhodly jsme se ale, že zde ještě jednu noc zůstaneme. „Přece nejsme žádní strašpytlové,“ řekla Laura.

Další noc se ale odehrávalo stejné schéma. Někdo klepal a pokoušel se vzít za kliku. Vyjít ven jsme se už neodvážily a ráno jsme odjely. Později mi strýc vyprávěl o ženě, která obchází jezero a klepe na dveře.

Kdysi na jezeře bouře převrhla loď a žena se utopila i se svým dítětem. Přízrak v promočených šatech už prý spatřilo více lidí. My jsme slyšely jen klepání, a to nám bohatě stačilo!

Kateřina (60), Jablonec nad Nisou