Vzdálenost mezi rozhodnutím odpustit a pocitem smíření se někdy zdá až nepřekonatelná. Bolest, lítost a bezmoc živí váš hněv a trýzní vaši duši.

Proces odpuštění je často neproniknutelná džungle. Už jen pomyšlení na to, že někdo zůstane bez trestu po všem, co napáchal, vám působí bolest. Chcete si vyrovnat účty. Aby ten druhý na sobě pocítil to, co vy.

A v takové chvíli vám připadá, že odpuštění by bylo zradou sebe sama. A tak vám v srdci sálá oheň a spaluje vás vaším vlastním jedem. Víte to, ale stejně se toho nemůžete zbavit. Když ve vás vše kypí, zdá se odpuštění zhola nemožné.

Hněv, bolest a lítost

Hněváte se, protože chcete spravedlnost. Myslíte, že čím víc se budete zlobit, tím víc toho můžete změnit. Jenže živit v sobě hněv je jako stále drásat krvácející ránu v naději, že tím zabráníte vzniku jizvy.

Chtěla byste odpustit, protože toužíte po smíření, aby ta bouře ve vaší hlavě konečně ustala. Jenže odpuštění není guma, kterou odstraníte to, co se vám stalo. Jen zabrání tomu, aby vás lítost a bolest úplně zničily.

Vypálený cejch na duši

Odpuštění znamená přijmout, že minulost už nezměníte a to, o co jste přišla, nelze žádným kouzlem nahradit. Ano, uragán byl nespravedlivý, ale ve vašem zničeném městě na vás čeká nový život. A žádný hněv město z ruin nepozvedne.

Musíte to udělat vy. Odpustit znamená rozhodnout se, že se k vám zase vrátí klid. Prostě přijmete skutečnost, že máte na duši vypálený cejch, ale naučíte se s tím žít. Je to rozhodnutí žít dál a kvůli minulosti se už netýrat. A znamení, že jste našla sílu a jste připravena jít dál.