Chlapi se vdavekchtivých žen bojí jako čert kříže. Tedy alespoň ti, s nimiž jsem chodila. Jeden za druhým přede mnou prchali. Postupem času jsem pochopila, že na to jdu špatně.
Asi jsem byla skutečně přehnaně vdavekchtivá. Po rodině a dětech jsem toužila od třinácti. Často jsem o tom mluvila, nejspíš jsem s tím byla otravná. Rodiče se mým úvahám smáli, ale babička, ta to brala vážně a moc se z toho radovala.
Nakoupila mi výbavu, peřiny a polštáře, ubrusy, skleničky na limonádu i na víno. V deváté třídě na základce i kdykoli později jsem se klukům chlubila, že jsem připravená se vdát, protože mám kdeco do výbavy, i dvě vázy a mísu na salát.
Bylo to, jako když střelí do vrabců. Kluci přede mnou prchali. Pochopila jsem, že se musím krotit, ale šlo mi to jako psovi pastva. Nejpozději na druhé schůzce jsem to nevydržela a začala o svatbě a o dětech. Dopadlo to tak, že jsem byla v pětatřiceti svobodná a nešťastná.
Až jednou
Byla jsem hodně, opravdu hodně rozčarovaná. Dávno jsem byla poučená, že před chlapy nelze o svatbě ani ceknout, dávala jsem si na to bacha, ale už to nebylo nic platné. Prchali dál. Až jednou.
Vyšla jsem na chatě na verandu a koukám, vedlejší srub dostal nového majitele. Byl to starší tramp v maskáčích, černé hučce a s ošoupaným batohem. Zdvořile jsme se pozdravili. Zašla jsem dovnitř ohřát si svíčkovou, kterou jsem si přivezla v kastrůlku z domova.
Po jídle jsem si na verandě zapálila cigaretku a celá překvapená koukám, že tramp postává na své terase a hledí směrem ke mně. Byla to pro mě novinka, muži mi ukazovali spíš záda, to když přede mnou utíkali. „To je ale vůně,“ povídá s obdivem.
„Copak to vaříte?“ Myslela jsem, že se ptá jen tak, ze zdvořilosti, aby řeč nestála. „Svíčkovou,“ odpověděla jsem. „Tak tu jsem neměl od doby, co mi umřela máma,“ vzdychl.
Zpozorněla jsem a zareagovala slovy: „Ještě zbylo. Dáte si?“ Namítl, že mě nechce vyjídat, zároveň se mi však vrhl na verandu. „Vaříte jako pánbůh,“ uznale poznamenal, když dojedl.
Konečně
Zůstal i na kus řeči. Vylíčil se jako starý, opuštěný vlk, který si sám vaří i pere, obojí mu jde mizerně. Myslela jsem, že je rozvedený, ale opravil mě. Prý se ani nestačil oženit. V mládí propadl trampingu, a protože se mu oženili kamarádi, trampuje sám.
„Ale, abych řekl pravdu, už mě to samotného ani nebaví,“ dodal. Během jeho proslovu mi začalo docházet, že zázraky se dějí. Díky předchozím zkušenostem jsem se neodvážila se na něj vrhnout a volat: „Teď už nikdy nebudeš sám, budeme spolu!
A svíčkovou ti budu vařit obden.“ Byla jsem zticha a šla na to pomalu. Tímto způsobem jsem konečně získala životního druha, který o svatbě začal mluvit sám, a to překvapivě brzy. Za rok už jsem oblékala bílé šaty a kráčela k oltáři.
Helena (61), jižní Čechy
Tento příběh mi připomíná, jak je důležité být trpělivý a jít na to pomalu. Skvělá lekce, jak se nevzdávat svých snů.
V dnešní době je těžké najít někoho, kdo se chce vážně angažovat. Jsem ráda, že autorka našla svého člověka.
No jo, chlapi a jejich strach ze závazků… Ale je hezké, že to nakonec dopadlo a našla k sobě někoho, kdo jí rozumí.
Článek mě zaujal, dokáže pěkně vystihnout, jak může být touha po svatbě pro některé partnery náročná. Je fajn, že se nakonec našel někdo, kdo tuto touhu sdílel.