Pokud se člověk nepodívá na minulost s odstupem, tak si některých věcí nemusí všimnout.
Můj otec měl hodně sourozenců, celkem šest. V takto rozvětvených rodinách nebývá výjimkou, že čas od času někdo zemře nepřirozenou smrtí dříve, než by měl. Jenže v případě našeho rodu se to opakovalo pravidelně každých deset let!
Osudné osmičky
Já jsem se o těchto podivných náhodách a řetězci úmrtí dozvěděla od otce vlastně až v dospělosti. Bylo mi tenkrát dvacet osm let a vypadalo to, že se konečně opravdu vdám, po několika neúspěšných vztazích. Tehdy mě otec oslovil a zeptal se, jestli to myslím se svatbou vážně.
Když jsem ho ujistila, že ano, začal mluvit trochu tajemně. Řekl, že mi chce sdělit něco, co mě možná vystraší. Chtěla jsem, aby pokračoval. Položil přede mě papír, kde byla napsána úmrtí našich předků až do první dekády minulého století. Zeptal se mě, jestli na těch číslech vidím něco divného.
Chvíli jsem se na ně dívala a pak mi to došlo. Všichni ti lidé, kteří tam byli napsáni, zemřeli v osmém měsíci roku končícího osmičkou. Zamrazilo mě nad tím v zádech. Otec mi prozradil, že to zjistil, když se snažil poskládat náš rodokmen.
Kromě těch lidí, uvedených na seznamu, samozřejmě umírali i další, ale ti většinou ve stáří a přirozenou smrtí. Všechny ty smrti v roce s osmičkou měli jednu věc společnou: dotyčným se stala nějaká nehoda nebo tragédie.
Nikdo jiný o tom nevěděl
Začala jsem se vyptávat otce na konkrétní data. Tak například v roce 1938 se jeden z mých prastrýců stal obětí vraždy. O deset let později se utopila v mladém věku příbuzná z otcovy strany. V roce 1958 přejel vlak jejího bratra.
A v roce 1968 uhořela otcova sestřenice při požáru venkovského domku – o tomhle jsem už věděla z vyprávění. Smrt si pravidelně vybírala svoji daň i v dalších obdobích.
Jednalo se už o rodinnou historii, která mi byla celkem známá, ale nikdy bych si jí nedala do takovýchto souvislostí.
To, že se před dvěma lety, tedy v roce 1978 můj prastrýc otrávil houbami, jsem už pochopitelně věděla. Byla jsem dokonce na jeho pohřbu. S obavami i zvědavostí jsem pak čekala, co se stane po uplynutí dalších deseti let. Kletba dále pokračovala.
Můj bratranec Aleš nešťastně spadl ze skály a zabil se. Tahle událost mě skutečně zasáhla, s Alešem jsem se vídala často a byli jsme kamarádi. Měl s lezením po skalách zkušenosti, o to větším šokem bylo, jak byl v případě své smrti neopatrný.
Netušila jsem, jestli o rodinném prokletí věděl, protože jsem otci slíbila, že o tom nebudu s nikým mluvit. Otec zemřel přirozenou smrtí v polovině 90. let.
A protože o maminku jsem přišla už v mládí, kdy mi jí vzala těžká nemoc, vypadalo to, že jsem zůstala na to kruté tajemství opakujících se smrtí sama.
Co bude za osm let?
Přišel rok 1998. Před začátkm srpna jsem bojovala s pokušením říct všem příbuzným, že hrozí nějaké nebezpečí. Vypadala bych ale jako blázen, protože smrt mohla přijít v jakékoliv podobě a kdykoliv během roku. A skutečně přišla. Moje teta zemřela při autonehodě.
Nikdo si nedokázal vysvětlit, proč do té zatáčky vjela tak rychle. Vždy byla velmi opatrnou řidičkou. Jak jsem zestárla a měla vlastní děti, vždy jsem se jenom modlila, aby se ono prokletí nepřeneslo na ně. Toho jsem byla naštěstí doposud ušetřena.
Zlý osud ale neušetřil dalšího z mých bratranců v roce 2008. Zabil se tragicky při jízdě na kole, kdy ho srazil opilý řidič. A před dvěma roky byl kletbou postižen jeden z příbuzných, který žil dlouho v Americe.
Příčinou jeho předčasné smrti bylo utopení. Nyní by snad do roku 2028 měl být klid. Pokoušela jsem se před časem vypátrat, co by za tou kletbou mohlo být, ale v rodokmenu jsem se dostala jen o pár desetiletí dál než otec. Všechno je tedy i nadále děsivou záhadou!
Helena V., (58), Liberec
