Z konce mé první velké lásky jsem se dlouho vzpamatovávala. Pak ale přišla další rána a já už nemám odvahu někoho dalšího hledat. Nechci nikomu ublížit.

Marek byl moje velká první láska. Bylo mi osmnáct a jemu dvacet. Oba jsme ještě studovali a snili jsme o mnoha dalších krásných společných letech. Zasnoubili jsme se. Pak Marek začal pracovat a brzy si našetřil na svou vysněnou motorku.

Odmítala jsem s ním na ni sednout, protože jsem se hrozně bála. No a proto začal jezdit na výlety sám. Z jednoho takového se už se domů nevrátil. Měl vážnou nehodu, skončil v nemocnici a později na vozíku.

Nechtěl, abych se vázala

Po nějakém čase mi řekl, že se rozejdeme., že nechce, abych se celý život vázala na mrzáka. Odporovala jsem mu, jak jsem mohla. Ale sama jsem moc dobře věděla, že to není upřímné.

Žila jsem v té době totiž ve velkém stresu, protože jsem si život vedle takto postiženého člověka nedovedla představit. Ale sama jsem mu to prostě nedokázala říct do očí. Proto, i když se za to hrozně stydím, vlastně se mi ulevilo.

To jsem si ale dokázala přiznat až mnohem později. Naštěstí jsem musela odejít za prací téměř na druhou stranu republiky a neměla jsem tak své neštěstí a své selhání stále na očích.

Potkala jsem Romana

Dlouho jsem neměla na žádné vážné vztahy ani pomyšlení. Pak ale kolem mně začal kroužit kolega z práce. Roman byl stejně starý jako já, svobodný a byla s ním veliká legrace. Cítila jsem se s ním uvolněně, lehce, bezstarostně.

I když to chvíli trvalo, zamilovala jsem se a dovedla si představit, že mi dva spolu konečně založíme rodinu. Ani Roman nebyl proti. Seznámil mě s rodiči i já ho našim také představila. Začali jsme spolu bydlet, zasnoubili se a plánovali svatbu.

Chtěl hosty jen uklidnit

Jednou do naší restaurace zavítala až příliš veselá společnost. Od samého začátku jsem měla velmi stísněný pocit a nejraději bych byla, kdyby se hned obrátili a odešli. Bohužel se tak nestalo.

Jejich zábava byla čím dál tím hlučnější. Když je už poněkolikáté napomenul host od vedlejšího stolu, který tam byl s přáteli a hluk je obtěžoval, nejopilejší člen celé partičky se do něj začal navážet. Padlo několik urážek a pak se strhla rvačka. Roman se snažil situaci zklidnit a vrhl se mezi ně.

Nikdy na to nezapomenu

Potom už jsem jen viděla změť těl, jak Roman dostal dobře mířenou ránu do obličeje a jak padal dozadu. Než dopadl na zem, vzal hlavou o roh stolu. Mela pokračovala až do příjezdu policie.

Nakonec seděli spacifikovaní opilci v policejních vozech a na zemi ležel Roman. Byl na místě mrtev. Už je to osmnáct let, ale já se z toho vlastně ještě nevzpamatovala. Nejde to. Nemám stálého přítele, nemám rodinu, nemám děti.

Bojím se, že každému dalšímu muži, kterého bych začala milovat, hrozí velké nebezpečí. Bojím se dalších vážných vztahů, silných emocí a nekonečných probdělých nocí, plných hrůzy z toho, co se stalo. A tak žiju ze dne na den.

Veronika B.(48), Plzeň