Duchové zemřelých si vybírají nejrůznější cesty, jak oslovit živé.
Svoji rodnou Prahu jsem měla vždycky ráda, ale občas jsem si potřebovala od ruchu velkoměsta odpočinout. Léta jsme to se Standou, mým manželem a našimi dvěma dětmi řešili víkendovými výlety. Když se syn a dcera osamostatnili, přišla řada na jiné řešení. Koupili jsme malou chatku v Posázaví a mně se tak splnil jeden z životních snů.
V noci měl být klid
Chatka stála nedaleko železniční trati. Původní majitel nás ujistil, že na občasné projetí motoráčku se dá zvyknout; ostatně jízdní řád se prý za ta léta značně redukoval.
Přejezd, před kterým vlaky houkají, byl od chatky hodně daleko a navíc za lesem, takže výstražný signál byl slyšet pouze z dálky. V noci pak už vlaky vůbec nejezdily, poslední projel někdy kolem desáté hodiny a pak až v pět ráno.
Než jsme si chatku trochu zrekonstruovali a upravili tak, aby se v ní dalo bez problémů přespat nebo setrvat třeba i delší dobu, vraceli jsme se vždy na noc autem do Prahy.
Pak konečně přišel vytoužený pátek, kdy jsme odpoledne se Standou vyrazili z hlavního města s tím, že se zpátky vrátíme až v neděli večer. Strašně moc jsem se na to těšila a hned od příjezdu jsem si pobyt vychutnávala.
Udělali jsme si romantický večer při svíčkách a spát jsme šli kolem jedenácté. Už za hodinu a půl nás ale čekalo nepříjemné překvapení. Vzbudilo nás pronikavé houkání. Rozsvítili jsme a zmateně se na sebe s manželem dívali.
Uvědomili jsme si, že to bylo z projíždějícího vlaku a cítili jsme se oba se Standou tak trochu podvedeni. Vždyť tady přece v noci měl být klid!
Přicházelo to jen ve spánku
Druhou noc, ze soboty na neděli, se situace opakovala. Bylo to přesně v tu samou dobu. V neděli dopoledne jsem se dala do řeči se sousedy z vedlejší chatky. Zeptala jsem se jich, jak to vlastně je s těmi vlaky.
V jízdním řádu opravdu žádný noční spoj nebyl, ale teď se ukázalo, že po půlnoci nějaký motoráček pravidelně projíždí. Sousedé se na mě dívali trochu divně. Oni prý nic neslyšeli, a to šli spát až kolem jedné hodiny.
Nic je nerušilo, snad jen zvuk nedalekého splavu na řece Sázavě. Říkali jsme si s manželem, že se nám to tedy nejspíš zdálo, i když bylo divné, že se takový klam vyskytne u dvou lidí ve stejnou noční dobu dvakrát po sobě.
Hned následující víkend jsme v pátek zůstali vzhůru dlouho přes půlnoc a žádné rušení se nekonalo. Jenže v sobotu, kdy jsme trochu unaveni šli spát opravdu brzy, se situace znovu opakovala!
A takhle to šlo dál a dál, i v době, kdy jsme na chatce zůstali o prázdninách celý týden. Pokud jsme šli spát před půlnocí, a to jsme většinou šli, o půl jedné nás probudilo houkání neexistujícího vlaku!
Sousedům jsem se o tom už vůbec nezmiňovala, ale o té záhadě jsme se Standou mluvili takřka denně i v Praze. Bylo mi to celé nepříjemné a místo, které jsem si nejprve tolik oblíbila, jsem začala považovat za prokleté.
Ozvěna dávného neštěstí
Říká se, že na všechno se dá zvyknout, ale mně se nelíbilo, že musím přivykat takové nevysvětlitelné a tajemné věci. Za čtvrt roku jsme byli nakupovat v nedaleké vesnici a Standa se dal do řeči s jedním místním starým pánem.
Zmínil se mu nepřímo i o onom nočním houkání a děda prohlásil, že to je jasné. Prý o sobě dává vědět strojvůdce Fafek. Dozvěděli jsme se tak jednu starou historku. Kdysi dávno noční motorový vlak srazil na kolejích mladou ženu. Ta na místě zemřela.
Strojvůdce se z toho zbláznil a nedaleko místa, kde se to stalo, se nakonec oběsil. Měla jsem při tom příběhu husí kůži. Věřte nebo ne, od té doby se houkání neozvalo.
Vysvětluji si to tak, že duch onoho nešťastníka chtěl, abychom se o jeho tragédii jako noví obyvatelé místa dozvěděli. Jakmile se tak stalo, naše noci už zůstaly klidné, až dodnes.
Jana H., (54), Praha