Někdy si lidé projdou bouřkou, aby mohli najít opravdové přátelství. Můj příběh ukazuje, že i z těch, kteří nám kdysi ubližovali, se mohou stát ti nejbližší, přátelé na celý život.

Když se řekne „nejlepší kamarádka“, vybaví se mi Hanka. Dnes bych za ni dýchala, ale bývaly doby, kdy jsem ji v duchu proklínala. Nebudu vám lhát, byly časy, kdy jsem kvůli ní brečela do polštáře a říkala si, proč mi tohle někdo dělá. A přitom to všechno začalo tak nevinně.

Ona zářila, já byla šedá myš

Byly jsme spolužačky na střední škole. Hanka byla krásná, vysoká, s vlnitými vlasy a úsměvem filmové hvězdy. Já byla spíš nenápadná, s pihami a věčně rozcuchaná.

Hanka měla kolem sebe pořád partu lidí, kluky, kteří jí nosili tašku, a učitelé jí odpouštěli pozdní úkoly.

Mně ne. Přesto pro mě byla vzorem a toužila jsem po její pozornosti, přátelství, možná i uznání. A ona si mě všimla. Jednoho dne ke mně přišla a pozvala mě na oslavu narozenin. Cítila jsem se jako Popelka, která konečně dostala pozvání na bál.

Nedokázala unést, že se zamiloval do mě

Jenže to, co jsem považovala za začátek kamarádství, byl spíš začátek manipulace. Hanku bavilo mít někoho, kdo jí nosil věci, dělal poznámky, a hlavně, komu mohla říkat, co si má myslet a nosit.

Zpočátku jsem to neviděla. Cítila jsem se důležitá. Ale čím víc jsem jí ustupovala, tím víc mě zraňovala. Jednou se zamilovala do kluka, který ale nečekaně projevil zájem o mě.

Nic vážného, pár dopisů, ale Hanka to zjistila. A rozpoutala peklo. Přede všemi mi řekla, že jsem zrádkyně, že kradu kluky, že jsem ubohá a bezcharakterní.

Potkaly jsme se téměř po dvaceti letech

Po maturitě jsme se neviděly téměř dvacet let. A pak, jednoho říjnového dne, jsem ji potkala v čekárně u zubaře. Seděla tam shrbená, ne s tím svým povýšeným výrazem, ale s úzkostí v očích.

Nejdřív jsem ji chtěla ignorovat, ale ona ke mně zvedla oči a řekla: „Ivano?“ A ten hlas, kdysi tak ledový, byl najednou křehký. Hanka mi řekla, že měla těžké roky. Rakovina prsu, manžel ji opustil, děti jsou daleko.

Tekly mi slzy

Začaly jsme se vídat častěji. Vyprávěla mi o svých trápeních, já jí o rozvodu. Jednou jsem se jí zeptala, proč mi tehdy tak ubližovala. Mlčela. Pak řekla: „Byla jsi jediná, kdo se mě nebál.

A já jsem tě potřebovala udržet dole, protože jsi byla chytřejší než já. Měla jsem z tebe strach.“

Tehdy mi tekly slzy a odpustila jsem jí. Dneska jsme nerozlučné přítelkyně na život a na smrt. A možná právě proto, že jsme si prošly peklem.

Ivana V., 56 let, Beroun