Byl to můj velký kamarád. Kluci ho šikanovali a já ho bránila. Když mi pak zmizel ze života, nevýslovně a dlouho to bolelo.

S Románkem se děti nebavily. Pocházel z domečku pod strání, máma umřela, táta si po její smrti se životem ani výchovou syna nedokázal poradit. Všechno se mu vymykalo z rukou, měl problémy v práci, pil, v domácnosti byl jako hrom do police.

Domeček postrádal záclony, okenní skla pukala, dveře nešlo za­mknout ani zavřít, uvnitř panoval děsuplný nepořádek. Románek chodil do školy pozdě, špinavý, když si nezapomněl aktovku, byl to zázrak. Ve mně měl jedinou kamarádku.

Měla jsem ho ráda a snažila se ho chránit před kluky, kteří na něho pokřikovali a schovávali mu čepice a sešity. Nosila jsem mu z domova leccos na zub.

Skoro nikdy nemíval svačinu a hladově koukal na všechny spolužáky, a tak jsem vymohla na mámě, aby připravovala svačiny dvě. Neřekl děkuju, ale koukal tak vděčně…

Hrozný kalhoty

Chodila jsem s ním do školy a ze školy a někdy se mi podařilo odvrátit hrozící útok, nebo bystře zareagovat na urážku určenou Románkovi, což on by nedovedl. Když se mu propadlík Syrový posmíval, že má hrozný kalhoty, vypálila jsem:

„Lepší hrozný kalhoty než mít v hlavě piliny jako ty, Syrový.“ A byl pokoj. Měla jsem Románka ráda. Když umřel i jeho táta, mého kamaráda popadla sociální pracovnice a strčila ho do děcáku. Kam, se nevědělo.

Těžce jsem to nesla, spoustu nocí proplakala, ale doktor čas všechno smazal. Ne, že bych na Románka zapomněla, ale už jsem na něj tolik nemyslela. Někdy však vyplul na světlo denní jako bolestná, zasutá vzpomínka.

Dobrodějka

Po letech najednou zírám na ten dům. Kouří se z komína, dveře celá léta pootevřené někdo zavřel, v zahrádce stojí moped. Hrklo ve mně. Románek! Je doma.

Stála jsem tam jako špatně vyřezaný svatý a koukala na baráček s mopedem v zahrádce jako na zázrak, kdy se zjeví Panna Maria a kolem ní zář. Hlavou mi běželo: nepozná mě. Vypadám jinak, přibylo mi třicet roků a nějaké drobné.

Bude mě považovat za čumila, za zvědavce, za vetřelce. Přesto jsem to nevydržela a vešla dovnitř. Něco kutil u kamen, ohlédl se, ušpiněný od mouru, a zvolal: „Ty! No já ale mám štěstí!“ Vletěli jsme si do náruče. Oba jsme plakali. Poznal mě.

„Největší dobrodějka mého života,“ povídá dojatě. „Ale já bych si tě našel. I kdybys tábořila na Aljašce, i kdyby ses plavila Atlantikem, i kdybys zrovna zdolávala Elbrus, našel bych si tě.“

Nevadilo, že jsem byla vdaná a on čerstvě ženatý. Přátelství, které nás pojilo a celý život pojit bude, je možná víc než všechny veselky světa.

Petra (65), jižní Morava