Kdo neměl nikdy doma pejska, nepochopí. Jenže ten čtyřnohý chlupáč byl člen mojí rodiny. A mně je bez něj hrozně smutno.

Už jsem oběhla třikrát dokola samoobsluhu a nic. Můj milovaný Bertík zmizel, jako by se po něm zem slehla. Přitom byl jako vždy uvázaný u sloupku. Hned vedle vchodu do obchodu. Pokaždé tam na mě věrně čekal.

Věděl, že dostane nějaký pamlsek. Proto byl hodný a ani se nehnul. Jenže teď byl pryč. A nikdo o něm nic nevěděl. Sedla jsem si na lavičku a dala se do usedavého pláče. „Můj ubohý Bertík, co se s ním jenom stalo? Vždyť je to můj jediný opravdový kamarád. Co budu dělat?“

Úžasný parťák  

Bertíka jsem dostala jako úplně malé štěňátko od svého syna. Žila jsem sama v docela velké garsonce a malý, úžasný voříšek mi ihned přirostl k srdci. O štěňátko bylo sice zpočátku dost práce.

Ale tím líp. Jsem už v důchodu, nemám co na práci. A tak jsme si s Bertíkem brzy našli svůj každodenní program. Byly v něm dlouhé procházky, hraní s míčkem i velké mazlení a večerní odpočinek na pohovce u televize.

Vše dobře chápal

Bertík byl také skvělý posluchač. Mohla jsem mu vyprávět, co jsem zrovna chtěla a potřebovala. Neskákal mi do řeči, neodporoval, nehádal se, jako můj bývalý manžel. Jen špicoval ouška a natáčel hlavičku ze strany na stranu.

A teď je někde pryč. S vnučkou jsme ještě ten den, co se ztratil, napsali letáčky a pak jsme je vyvěsili, kde se dalo. Snad Bertíka někdo najde. Má přece známku i čip. Moje naděje trvala deset dní Pak Bertíka našli.

Nepřejelo ho auto, nepokousal velký pes. Ubil ho klackem nebo něčím jiným docela obyčejný darebák. Pejska, který by neublížil ani mouše. A já zůstala sam, plná smutku a lítosti.

Vilma Z. (66), Brno