Někdy se lidé spojí mezi sebou, aniž by se kdy viděli.

Ta návštěva bazaru nebyla z mojí strany plánovaná. Šla jsem původně na běžný nákup, ale nakonec jsem neodolala a zašla do svého oblíbeného obchodu se starými věcmi. Mám pro ně slabost, kvůli příběhům, které s sebou nesou. Nejsou tak oslnivé, ale skrývá se v nich pravda.

Našla jsem tam zajímavé věci

Kabelka tam visela bokem, trochu zapomenutá. Byla z hnědé kůže a trochu ošoupaná, ale kvalitní. Takovou kdysi mívala moje máma. Vzala jsem ji do ruky a měla zvláštní pocit, jako by na mě dýchla jiná doba. Kupodivu krásně voněla.

Ne jako parfém, spíš jako něčí domov. Doma jsem ji otevřela a našla v ní pár věcí. Obálku s lístkem do kina, malý notýsek se soupisem denních úkolů a složený dopis.

Obyčejný, ručně psaný, bez podpisu. Nějaký muž v něm adresátce psal, že byl na místě, kde spolu kdysi seděli a připomínal jí jejich dávné setkání. Zakončil větou, že na ni myslí a iniciály F.P.

Přidala jsem tam i svůj vzkaz

Seděla jsem s tím dopisem v ruce, ani jsem nedýchala. Nešlo o to, co tam bylo napsáno, ale jak. Upřímně, jednoduše, lidsky. Někdo tu kabelku nosil denně, vkládal do ní běžné i důležité věci, drobné starosti i naděje.

Nějaká žena, pro mě neznámá, ale najednou podivně blízká. Začala jsem přemýšlet, kdo to byl. Učitelka? Babička? Zamilovaná žena, která schovávala staré dopisy? Nebo jen praktická duše, která si věci nechávala, protože se přece ještě můžou hodit?

Ta kabelka se stala mým malým tajemstvím. Nosím ji občas do města. A když ji otevřu, připomene mi, že každý den, který prožíváme, se jednou může stát něčím, co někdo jiný bude držet v ruce a přemýšlet, kdo jsme byli.

Než jsem do kabelky vložila peněženku, dala jsem tam také něco svého. Malý vzkaz na lístek s poděkováním za připomínku, že obyčejné věci nejsou nikdy jen obyčejné.

Možná si jednou někdo koupí tuhle kabelku s mým vzkazem. Možná se pousměje a bude si mě na chvíli představovat – jako já teď tu paní před sebou. A spojí se tak tři ženy, které se nikdy nepotkaly.

Gabriela N. (55), Plzeň