Do našeho života vstoupili dva nalezenci a přinesli do našeho domu velké štěstí a radost. Od rána do večera tu zněl dětský smích. Tolik už jsem od života nečekala.
Edík sedí na zemi a hází Maxovi míček. A ten mu ho s radostí nosí zase zpátky. Občas se mu na podlaze rozjedou nožičky do všech stran a on se rozplácne jako žába. V tu chvíli se začne smát Edík a pejsek k němu radostně běží a olizuje ho.
Je rád, že se jeho kamarád dobře baví. A co teprve já. Vidět Edíka se smát, to byl pro mne hotový zázrak. Už jsem se bála, že to nikdy nedokáže. Dodnes si pamatuju naše první setkání. Málem mi to tehdy utrhlo srdce. I ta léta, jak dospíval.
Přáli jsme si holčičku
S manželem jsme spolu už přes pětadvacet let. Dodnes se máme pořád moc rádi a život jeden bez druhého si ani neumíme představit. Ale jedna věc nás dlouho velice trápila.
Ač jsme o to opravdu moc stáli, děti nepřicházely. Udělali jsme pro to úplně všechno. Můj manžel Vlastík při mně v těch chvílích pevně stál. To mu nikdy nezapomenu.
Když všechno selhalo
Po všech marných pokusech jsme se nakonec rozhodli pro adopci. To rozhodnutí bylo jednomyslné. Oba jsme si přáli dítě co nejmladší, a manžel navíc by rád měl holčičku. Mně to bylo jedno, hlavně abych už „své dítě“ měla doma.
Nebylo to ale tak jednoduché. Všechno to papírování, pohovory, testy. Doufala jsem, že se nám poštěstí přivézt si domu miminko, čekání na dítě už ale trvalo moc dlouho.
Už jsem se nemohla dočkat, až toho človíčka vezmu do náruče. Ale pak nám zavolala ředitelka dětského domova, abychom se na některé pro adopci volné děti, přišli podívat.
Mluvily jeho oči
Byla jsem nervozní jako nikdy. Celá jsem se klepala a držela se pevně manžela za ruku. I když prostředí, ve kterém děti žily, bylo pěkné, světlé a vyzdobené, padla tam na mne podivná tíseň a lítost, že tyto děti nemají normální dětství.
A právě v tu chvíli jsem ucítila, že mě někdo pozoruje. Rozhlédla jsem se po místnosti. Vmáčknutý do rohu tam seděl asi čtyřletý klučina a soustředěně mě pozoroval.
Naše oči se střetly. Ty jeho, velké, hnědé až uhrančivé, byly plné smutku.
Těžké začátky
A ty mé zase plné slz. Bylo rozhodnuto. Adoptujeme toho chlapce. Dodnes jsem vděčná manželovi, že tenkrát neprotestoval. Tak k nám přišel náš Eda.
Když jsme si Edíka konečně mohli definitivně odvézt domů jako svého syna, začaly nám krásné, i když dost těžké časy.
Už „tety“ z dětského domova nás varovaly, že to je těžký případ. Edík prý příliš nekomunikuje, je odtažitý a stále zachmuřený. To všechno byla zpočátku pravda. Edíkův osud byl velice pohnutý.
Celé dlouhé čtyři roky čekal na to, až ho někdo bude opravdu chtít. Byl to moc hodný klouček, ale děsila mě jeho uzavřenost a trvalý smutný výraz ve tváři.
Nikdy se neusmál. A to jsme s manželem dělali všelijaké „srandičky“. Jen aby se konečně zasmál. Nic nepomáhalo.
Co to kňučí?
Zhruba rok potom, co k nám Edík přišel, jsem ho ráno, jako obvykle vedla do školky. Když jsme šli kolem kontejnerů, Eda se náhle zastavil. „Slyšíš to, mami? Co to je?“
Po chvíli jsem to uslyšela i já. Takové slabounké pískání a znělo z jedné popelnice. Když jsem ji otevřela, srdce se mi zastavilo.
Tam v odpadcích ležela tři docela malá štěňata. Dvě už nežila. To naštěstí Edík neviděl. To poslední ale ještě dýchalo a vydávalo ty žalostné zvuky.
Boj o život
Bylo mi jasné, že ze školky i z mé práce ten den nic nebude. Štěně jsme dali do krabice od bot a ujížděli k veterináři. Maxík, jak jsme ho později pojmenovali, se ukázal jako velký bojovník.
A i když mu na veterině nedávali moc velkou naději, přežil. Dokonce se brzy měl čile k světu. Edík úplně ožil, nechtěl ani chodit spát a hlídkoval u nemocného pejska.
Krmil ho lžičkou a hlídal mě, jestli mu dávám správné prášky. A když Maxík poprvé sám vesele vyskočil z pelíšku, Edík se rozesmál na celé kolo: „Hele, mami, už je zdavý!“
Nerozlučná dvojka
Od té chvíle ti dva bez sebe neudělali krok. Dvě spřízněné duše, dva odložení a nalezení parťáci. Edík celý pookřál. Začal se nejen vesele smát, ale byl i vstřícnější a hovornější.
Teprve s příchodem Maxíka, ze kterého se vyklubal hezký „pouliční“ fešák, přišlo do naší rodiny skutečné štěstí a pohoda.
Našemu Maxovi už bylo deset let a Edovi, který se dostal na gymnázium, bude za pár dní šestnáct. I když má hodně zájmů, Maxík je vždy na prvním místě. Jen doufám, že tu s námi Max ještě nějaký čas pobude.
Věra T. (56), Tábor