Nikolka chodí do školky a v září jde do školy. Má učitelku, která na děti křičí. Vnučka byla šťastná, že se mohla být doma. Teď propadá panice. Nechce do školky ani do školy.

Nikolka se do školky těšila. Je to holčička veselá a společenská. Brzy si ale začala stěžovat na jídlo a na to, že si ve školce nemůže dělat, co chce. Nikolka je jedináček, všechno se až dosud točilo jen kolem ní.

Vidím na ní, jak moc je důležité, aby dítě před školní docházkou aspoň chvíli chodilo do školky a na kolektiv si zvyklo.

Proto chceme, aby se nyní, po epidemii, do školky vrátila. Jenže už několikrát jsme s dcerou a zetěm zaznamenali něco, co nás zarazilo. Vnučka zmiňuje konkrétní učitelku, která hrozně křičí, když děti zlobí, a Nikolce ten křik vadí.

Jsme klidná rodina, nikdy se u nás ani nezvyšuje hlas. Vnučka na něco takového není zvyklá. Nechceme před ní srážet učitelčinu autoritu, přijde nám však nenormální, aby na malé děti takhle ječela.

Mám s ní promluvit?

Ráda bych za učitelkou zašla a v klidu to probrala, bojím se ale, že to špatně pochopí. Upřímně řečeno – není sympatická. Když vyzvedávám vnučku ze školky, vždycky se jí vyhýbám. A podobný názor na ní má i dcera a maminky dalších dětí.

Dcera si už neodpustila nějakou ironickou poznámku, proto nechce, aby to vypadalo, že jde o něco osobního.

Rodinná rada rozhodla, že to budu já, kdo se nepříjemného úkolu ujme. Vždycky jsem byla diplomat. Je to jediná školka v našem okolí, jinou šanci nemáme. V takových chvílích není od věci povolat kamarádky a u kávy se poradit. V našem věku už máme každá cenné životní zkušenosti.

Není nad babské rady

Shodly jsme se na tom, že celou záležitost nemůžeme nechat jen tak. Je dobré, aby vnučka věděla, že v nás má oporu. Shodly jsme se ale také na tom, že si musím nejdříve dobře o všem s vnučkou promluvit.

Doporučit jí, aby si zacpala uši, když učitelka křičí, a říkala si, že to není na ni a že se to bude v jejím životě občas stávat. Dcera navštívila dětskou psycholožku, která ji řekla, že není třeba zatím nic řešit.

Až kdyby se objevily u vnučky projevy stresu, jako jsou bolesti břicha nebo pomočování. Teprve pak by bylo třeba si promluvit s dalšími rodiči a učitelku řešit. Tak se budeme snažit vydržet.

Bude to ale pro nás doma těžké poslouchat Nikolku každý den, jak moc ji takové výchovné metody této učitelky drásají duši, a přesvědčovat ji, že to je ta správná příprava na život. Nemůžeme se dočkat, až vnučka nastoupí do školy.

Utěšujeme se, že paní učitelka v 1. třídě bude zcela jiná. Vyrovnaná a laskavá.

Anna (74), Brno