Měla jsem roztomilého, věrného kamaráda a zůstala jsem sama. Moc se mi po Robíkovi stýská a hrozně mě trápí lidská bezohlednost.
Už zase vidím paní Nováčkovou s Alíkem, jak si to míří přímo ke mně. Vím, že je to normální a že to myslí dobře, ale já na to prostě nemám. Nováčkové Alík byl totiž nejlepší kamarád mého Robíka. Vyrůstali spolu od štěněte a vždycky si moc pěkně hráli.
Naběhali se spolu a vyřádili při každém setkání dosytosti. No a my s paní Nováčkovou vždy probrali různé „důležité“ záležitosti. Většinou se k nám pak přidali i další majitelé psů. Byli jsme taková veselá partička.
Pejskaři si rozumějí
Rodina pejskařů, tedy majitelů nějakého čtyřnohého kamaráda, je velice pestrá a zábavná. Vždy jsem se na venčení Robíka těšila. Byla to vlastně pokaždé taková malá společenská událost.
Žiju sama, manžel mi před osmi lety zemřel a děti mají své rodiny a málo času. To oni mi ale po smrti mého muže pořídili psa. Prý aby mi nebylo smutno.
Roztomilý rošťák
Nikdy dřív jsem žádného pejska neměla a tak jsem se toho trochu obávala. Ale když mi syn posadil tu malou roztomilou kuličku na stůl přímo proti mně, byla to láska na první pohled. Dívali jsme se s Robíkem na sebe oba dost udiveně, ale i pobaveně.
Robík byl sice od samého začátku tak trochu rošťák, jako každý správný kluk, ale poslouchal a dával mi tolik své nezištné lásky, jako málo kdo. Doma najednou nebylo tak pusto a prázdno. Měla jsem veselého parťáka.
Bylo to nečekané
Tehdy jsme šli s Robíkem na delší raní procházku na kraj města do lesíka. Bylo tam vždy krásně a já mohla Robíka nechat volně pobíhat. Bylo krásné jarní ráno, sluníčko prosvitovalo mezi stromy a už krásně hřálo.
Šli jsme po lesní cestě, když tu se ze zatáčky náhle vyřítilo velkou rychlostí auto. Já jsem sotva uskočila, a spadla jsem do příkopu. Ale Robíka auto nabralo a odhodilo daleko do houští. Do smrti si budu pamatovat ten zoufalý jekot.
Auto ani nepřibrzdilo, natož aby řidič zastavil a snažil se nám pomoci.
Hrozná beznaděj
Po prvním šoku jsem chtěla vstát a dojít pro Robíka. Ale nemohla jsem se na nohu ani postavit. Plazila jsem se zoufale k místu, kde jsem slyšela kňučet Robíka. Sotva dýchal. Byla jsem naprosto bezmocná.
Sama jsem se nemohla postavit a doběhnout pro pomoc. Mobil jsem si bohužel nevzala. Byla to zřejmě chyba, ale nenapadlo mě to. Nejsem „mobilní“ fanda.
Strašlivé utrpení
Seděla jsem v kopřivách a v náručí držela Robíka. Díval se na mě těma velkýma krásnýma očima a čekal, že mu pomůžu. Byli jsme přece parťáci a on měl velké bolesti a umíral mi v náručí.
Brečela jsem nahlas a vůbec se za své slzy nestyděla. Volala jsem hlasitě o pomoc, ale dlouho nebyl nikde nikdo. Robík se na mě ještě jednou prosebně podíval a dodýchal. Myslela jsem v té chvíli, že umřu taky.
Tak strašlivou chvíli jsem v životě ještě nezažila.
Nevím, jak dlouho
Seděla jsem tam v těch kopřivách hodně dlouho. Nevím vůbec kolik to bylo času. Schoulené tělíčko v mé náruči pomalu chladlo a já si teprve začala uvědomovat velkou bolest v kotníku, který už pěkně natekl.
Pak mě tam objevil jeden pejskař a ihned zavolal pomoc. Měla jsem komplikovanou zlomeninu kotníku. Robíka jsme se synem pohřbili unás na zahradě. Chodím na rehabilitace a kotník se pomalu léčí. Ale moje duše seuž nevyléčí úplně nikdy.
Pořád budu mít před sebou to auto s bezohlednym řidičem. Možná, kdyby zastavil, mohl Robík ještě žít.
Květa V. (64), Plzeň