Pokaždé, když někde něco vezmu, stydím se za to a slibuji sama sobě, že to bylo naposledy. Ale příště to udělám zase. Je to jako droga!

Ani nevím, kdy to přesně začalo, myslím, že na střední škole, když jsem jednou nechtěně nezaplatila v samoobsluze kus salámu. Nikdo mě nechytil! Zmocnil se mě zvláštní pocit, takové blaho, že se mi povedlo ušetřit.

Jako studentka jsem měla málo peněz a najednou to bylo tak snadné! Za měsíc, když mi došlo kapesné od rodičů, mě posedla myšlenka, že si v obchodě zase něco vezmu. Celou noc jsem vymýšlela plán, a ten vyšel.

Od té doby se to opakovalo ještě mnohokrát. Nikdy mě nikdo nepřistihl. A čas běžel. Dávno jsem už neživořila, měla jsem stálý plat a manžel dobře vydělával, já ovšem musela čas od času někde něco „čmajznout“.

Jen tak, pro nějaký můj podivný pocit uspokojení. Jinak jsem se cítila podrážděná. Když mě nikdo nechytil, přišla obrovská euforie, že jsem tak dobrá! A posléze mě uchvátil pocit, že dělám něco zakázaného.

Když mi bylo čtyřicet, přečetla jsem si článek o kleptomanii. Tak mi došlo, že jsem asi nemocná. Vyhledat odbornou pomoc jsem se styděla, tak jsem se snažila bojovat sama.

Zapírala jsem

Držela jsem se půl roku, jenže pak to přišlo ve velkém. A byl z toho můj první průšvih. Byla jsem u své nejlepší kamarádky v kavárně, ona potřebovala na chvíli odběhnout a požádala mě, abych jí na kavárnu dohlédla. V zadní místnosti seděly dvě ženy u kávičky a povídaly si.

Snadno jsem si dala jeden pytel kvalitní kávy rovnou do tašky. A protože kamarádka dlouho nešla, vzala jsem ještě lahev vína. Celá radostná jsem s tím posléze, když se kamarádka vrátila, odešla domů. Jenže mě jedna z těch žen viděla a kamarádce to řekla.

Všechno jsem sice zapřela, ale bylo mi trapně. V tu chvíli jsem se zařekla, že se to už nesmí opakovat. Úplně zbytečně jsem přišla o kamarádku. Nedokázala jsem se přiznat, dělala jsem raději uraženou a do kavárny už nikdy nepřišla.

Musím se léčit!

Jak šel čas, v práci jsem občas vzala někomu něco ze stolu. Nakonec jsem začala brát i peníze po kancelářích. Přitom jsem je nepotřebovala, jen jsem si je dala doma do krabice mezi své úlovky. Krátce nato jsem ukradla kolegyni mobil.

Zahlédl mě při tom kolega a nahlásil to řediteli. Na koberečku jsem se s pláčem ke všemu přiznala. Šéf mi na to řekl, že to nebude rozmazávat, nechce kolem toho dělat rozruch, ale že má známého psychologa.

V jeho péči jsem už čtyři roky a zdá se, že jsem na dobré cestě k vyléčení. Je mi líto, že jsem v sobě nenašla tu odvahu dříve, když jsem ještě neměla z ostudy kabát v práci, kde mě dodnes pomlouvají. A co mě mrzí nejvíce – nemusela jsem přijít o svou nejlepší kamarádku.

Vlasta (58), Praha