Už nám všem dochází trpělivost s mým vnukem, a to včetně jeho rodičů. Jsou mu teprve čtyři roky, ale je to vyhlášený provokatér.

Můj vnuk Josífek je jedináček a do školky chodí jenom dva dny v týdnu. Někdy přemýšlím nad tím, že je rozmazlený a moc ho opečováváme.Je to neposeda, veselá kopa, co dělá neustále nějaké šaškárny a srandičky.

Horší je, že s velkou chutí všechny ostatní provokuje.

Schválně se všem vysmívá, když se jim něco nepěkného přihodí, neposlouchá příkazy, i když jim moc dobře rozumí.Je schopný se nám dívat přímo do očí, když mu říkáme, ať něco nedělá, v očích mu zahrají čertíci a schválně nás naštve.

Dcera nebo zeť se pak rozeřvou a Josífek se peláší někam schovat. Včera jsme ho takhle našli pod peřinou, prý se toho křiku bojí.

Pomůže jen bratříček?

Přitom mu neustále vysvětlujeme, že když bude provokovat, se zlou se potáže. On nám to odkývá, a za pět minut je to nanovo. Už několikrát jsem nevydržela ani já a křičela. Přitom se vždycky snažím mluvit s ním co nejdéle v klidu.

Jsem z toho strašně unavená, plné zuby toho má i manžel a prababička, která s námi v našem velkém domě žije. Jak mu můžeme pomoci? Má naše vysvětlování vůbec nějaký smysl?

Tyto svátky byly strašlivé, nemohli jsme se dočkat, až bude po nich a Josífek půjde zase do školky.Jenže tam už ho mají tady dost. Dělá totiž vychovatelkám totéž.

Začínáme být zoufalí.Napadlo nás, jestli by nepomohl další sourozenec, dcera se zetěm se ale tomu brání. Představa, že by se jim narodil druhý Josífek, je děsí.

Bude po prastrýčkovi?

Nikde v rodině naší i zeťovo jsme nenašli nikoho, kdo by měl takové sklony.

Jen moje babička mi vyprávěla, že její strýc byl v mládí vyhlášeným rváčem, problematickým dítětem a seděl několikrát ve vězení za provokace.Pak se z něho ale stal novinář a zmizel někam do světa.

Tak se uklidňujeme, že nás jednou možná osud také odmění za ty nervy a utrpení s naším vzdorovitým a neustále provokujícím klukem.

Každopádně se dcera objednala s novým rokem k dětské psycholožce a zeť domluvil jinou školku na druhé straně města, kde Josífka neznají.A tam bude chodit každý den. Snad to trochu pomůže.

Tělesné tresty používat nechceme, ale musím přiznat – jak svého vnuka miluji – už jsem k jejich použití měla opravdu blízko.

Karla (54), Břeclav.