Náš děda byl skvělý člověk. Dřel se i v důchodu, aby se co nejlépe postaral o mě. O byt, v němž jsem vyrostla, jsem ale po jeho smrti rychle přišla.
Dědeček přišel do Prahy z moravské vesničky krátce po válce. Potkal mou babičku a zamiloval se.
Byl to člověk velmi šikovný, který se ve světě neztratí, tak dokázal získat v jednom z domů nedaleko centra starý byt, ruinu, ze které vybudoval obyvatelný, útulný prostor. Nebyl tam původně záchod, koupelna, voda, prostě nic. On se toho ale nebál.
Měl šikovné ruce a nesmírnou vůli. Ve zvelebeném pronajatém bytečku na nábřeží Vltavy prožil s babičkou celý svůj život, narodilo se jim pět dětí, které společně vychovali, a já jsem jejich nejmladší vnučka.
Vařil večeři
Vychovali mě taky, protože krátce po mém narození měli mí rodiče autonehodu, kterou bohužel nepřežili. Když mi bylo osmnáct, zemřela babička, a my zůstali s dědou sami.
Chvíli svůj žal zapíjel jako správný rodilý Moravák, a pak jsem jednou přišla domů ze školy, a on stál v kuchyni, v ruce kuchařku a na sobě zástěru. Vařil večeři. Žili jsme spolu dalších pár let a zvládli všechno.
Po revoluci získal celý dům v restituci jeden starý pán. Nájmy naštěstí nezvedal moc, ale na našem domě se také nic nezměnilo. Staré stoupačky, žádný výtah. Dědeček mě opustil, když mi bylo pětadvacet.
Byla jsem ráda, že v našem domě v tu dobu žilo ještě pár sousedů, které jsem znala od dětství. Pomohli mi tu velkou ztrátu překonat. Jednou mi ale sousedka oznámila, že zemřel náš pan majitel a jeho dědici dům prodali Italům.
Divoké změny na sebe nedaly dlouho čekat. Nájmy se dramaticky zvedly, během několika měsíců odešli z domu všichni obyvatelé, už jsem zbývala jen já a stará paní z prvního patra.
Musím pryč
Bez ohledu na to, co všechno můj děda v našem pronajatém bytě vybudoval, novým majitelům spadl do klína. Ještě, že se toho dědeček nedožil.
I v tom neštěstí jsem ale měla štěstí, našla jsem dva malé byty na Žižkově hned vedle sebe se společným záchodem na pavlači.
Patřily slušnému majiteli. Tam jsme se se starou paní odstěhovaly. Po její smrti mi odkázala i svůj byt. Spojila jsem ty bytečky v jeden velký a krásný a bydlím tam dodnes.
Denisa (59), Praha
Vaše vyprávění je úžasný náhlédnutí do života skvělého člověka. Možná by to mohlo být inspirací pro mladé, jak se postavit k životním výzvám.
Je škoda, že dědečkův byt skončil takto. Ale naštěstí jste našla nové místo, kde se cítíte doma. Dědečci ví, jak se o svoje postaraj.
Takový příběh je opravdu dojemný. Dědeček byl evidentně velmi odhodlaný a pracovitý člověk, jeho příklad je pro následující generace inspirující.