Když mi bylo dvacet, měla jsem starou favoritku, šusťákovou bundu a kolena, která se hojila rychle. Kolo pro mě znamenalo výpravy za dobrodružstvím.

Pak přišly děti, práce, výmluvy a kolena, která prý už nejsou, co bývala. A kolo se pomalu vytratilo. Nejdřív do sklepa, pak z myšlenek. Letos na jaře jsem se ale probudila s podivnou chutí.

Ne na kávu, ne na změnu života, jen na pohyb. A najednou mi hlavou probleskla myšlenka: „A co kdybych si pořídila kolo?“ A víte co? Pořídila jsem si ho.

Přestala jsem se bát

Napoprvé to ale rozhodně nebylo jen tak. Vyjela jsem opatrně, jako by se asfalt mohl každou chvíli zvednout a praštit mě. Každý obrubník byl výzva, každé auto potenciální katastrofa. Ale jela jsem. Pomalu, nejistě, ale jela.

A pak se to stalo. Po pár minutách jsem se přestala bát. Ne úplně, pořád jsem si dávala pozor na štěrk a na děti na koloběžkách, ale něco se ve mně uvolnilo.

Začala jsem se smát. Sama sobě, svému stylu, svému opatrnému šlapání. A hlavně tomu, že jsem to vůbec zkusila. Začala jsem jezdit pravidelně.

Ne daleko, ne rychle, ale s radostí a tichým pocitem štěstí. Objevila jsem cyklostezku za městem, kde roste bez a voní tráva. A pokaždé si říkám, že tohle je moje chvíle a moje svoboda.

Jana P., 60 let, Litoměřice