Nikdy jsem si nemyslela, že ve stáří budu trávit čas na dětském hřišti.

Když mi bylo padesát, připadala jsem si ještě celkem mladá. Chodila jsem do práce, starala jsem se o domácnost, o manžela, o děti.

V pětašedesáti letech už bylo všechno úplně jinak. V kalendáři jsem neměla pracovní poznámky, ale data plánovaných návštěv u doktora.

Přisedla si a začala si povídat

Jednoho zářijového dne mě dcera požádala, jestli bych přijela pohlídat vnuka Tomáška. Tehdy mu bylo šest let. Samozřejmě jsem souhlasila – vždycky říkám, že hlídat vnoučata je to jediné, co dává stáří skutečný smysl.

Šli jsme spolu na hřiště. V ruce jsem držela jeho malou tašku s pitím a svačinou, on pelášil dopředu s modrým autem v ruce. Posadila jsem se na lavičku a koukala na něj, jak leze po prolézačce, jak se směje, jak si povídá s jinými dětmi.

A pak si vedle mě přisedla žena, vypadala asi tak na čtyřicet. Zeptala se mě, jestli je Tomášek můj vnuk. Přikývla jsem a začaly jsme si povídat – o dětech, o školce, o tom, jak těžké je dnes všechno stíhat.

Ukázalo se, že moje nová známá Petra je samoživitelka, tři roky po rozvodu. Pracuje jako zdravotní sestra, nemá žádné babičky poblíž, často nestíhá ani uvařit.

Chodím tam dvakrát týdně

Poslouchala jsem Petru a bylo mi jasné, že to má opravdu těžké. Nakonec jsme se dohodly, že občas pohlídám i jejího malého synka. A tak se z jedné náhodné návštěvy dětského hřiště  stalo nové malé centrum dění.

Každé úterý a čtvrtek jsem byla „hlídačkou“ pro dva malé výtržníky. Zpětně si dnes říkám, že mi ten rozhovor na lavičce změnil život.

V těch chvílích s dětmi, mezi houpačkami, pískem a rozbitými koleny, jsem našla nový smysl. Petra občas přinese buchtu, já jí za to upletu šálu. Vyměňujeme si recepty, rady, někdy si jen postěžujeme na svět.

Nikdy bych nečekala, že ve věku, kdy mě bolí kolena a zapomínám jména herců, budu objevovat nové přátelství a dětský smích bude tím, co mě každý týden postaví na nohy.

Hana R. (66), Brno