Jednovaječná dvojčata často bývají po celý život nerozlučně spjata. Sestry Marie a Antonie to tak měly do poslední chvíle.

Rozdávaly dobrou náladu

Obě sestry k nám do domova pro seniory tehdy přišly spolu a spolu také bydlely v jednom pokoji. Snad nikdy jsem neviděla, aby tu někdo žil v takové shodě, a to pracuji v domově už dlouhá léta. Jedna bez druhé nedaly „ani ránu“.

Obě byly i k ostatním milé, přívětivé, oblékaly se stejně a i já měla docela problém rozeznat, která je která. Když jsem měla čas, ráda jsem si s nimi poseděla a ony vyprávěly o svém bohatém životě.

Tyhle chvíle jsem měla moc ráda a poslouchat přicházeli i ostatní obyvatelé našeho domova. Sestry byly taková naše „sluníčka“.

Odmalička společně

Zažily toho hodně. Přežily 2. světovou válku a nikdy neopustily městečko, kde se narodily a ve kterém žily. Obě chodily do stejné práce, stále nosily stejné oblečení i všechny nejšťastnější momenty ve svých životech prý prožily společně.

Dokonce s i ve stejný den vdávaly a oběma se ve stejný rok narodilo jedno dítě, syn. Chlapci spolu také kamarádili, jako bratranci byli nejlepšími kamarády.

Oba později osud zavál do ciziny, i když každý se věnoval jiné práci a jeden žije v Anglii, zatímco druhý až v Austrálii. Jejich život nebyl vždycky lehký, ale přistupovaly k němu s pokorou a přijímaly věci tak, jak přicházely.

Když zemřel Mariin manžel, Antonie jí nabídla, aby se k nim přestěhovala. A tak začaly znovu bydlet spolu. Občas prý docházelo k humorným situacím, když si Antoniin manžel pletl svoji ženu s Marií, prý se tomu všichni dost nasmáli.

A když pak zemřel i on, zůstaly sestry zase jen spolu, tak, jak na to byly zvyklé už od dětství.

Odešly rychle za sebou

Léta jim ale neúprosně přibývala a na sestry dolehly zdravotní problémy – a zase stejné! A tak se rozhodly opustit svůj byt a zažádat si o domov pro seniory, samozřejmě jedině společně, obě dvě, až se nakonec dostaly k nám.

V jednom pokoji tu spolu strávily i poslední dny svého života. Krátce poté, co oslavily 93. narozeniny, zemřela Antonie. Její sestra Marie moc plakala.

Pak se utišila a jako by byla se vším smířená, prohlásila, ať se Tonička nebojí, že ji dlouho samotnou nenechá. A svůj slib splnila, následovala svoji sestru jen o týden později. Bylo to, jako by jedna bez druhé ani nemohla žít.

I my jsme byli všichni moc smutní, v našem domově prožily sestry pět let a jejich přítomnost měla pozitivní dopad na život všech tady. Díky nim utichaly hádky pro zbytečnosti a všichni jsme je tu měli rádi. I když nám moc chybí, stále tu žijí alespoň v našich vzpomínkách.

Marta (51), Severní Čechy