Pro matku svého muže jsem byla pouhá nula. Zakládala si na tom, že jsou rodina vysokoškoláků, a já byla jen obyčejná sestřička. Myslela jsem, že se to už nikdy nezmění.
Po letech práce v pražské nemocnici jsme se dali konečně s Vítkem dohromady a světe div se, velmi nám to fungovalo. Já se do něho zamilovala na první pohled, ale nedávala jsem to znát.
Bylo mi jasné, že takový krasavec a lékař k tomu má na každém prstu hned několik ctitelek. Usilovaly o něj mnohé kolegyně, a to i z řad lékařek. O pacientkách ani nemluvím! Proč bych tedy měla mít štěstí já?
Možná ale právě tím jsem ho zaujala, až se do mě taky zamiloval a pustil k vodě ten svůj rozsáhlý harém. Byli jsme do sebe tak zamilovaní! Prožívala jsem svůj milostný splněný sen. Když už jsme spolu byli nějaký ten pátek, Vít se rozhodl pro další krok.
Ukázat mě rodině. Byla jsem radostí bez sebe a moc se těšila, až je všechny poznám.
Blesky sršely!
Ten den jsem poprvé poznala svou tchyni. Byla jsem tak nervozní a nesvá. Dveře nám tehdy otevřela starší elegantní blondýna s brýlemi. Celou mě projela svým přísným pohledem a nahodila opovržlivý výraz. ,,Hm těší mě.“ Řekla nepřívětivým tónem.
Hned mi bylo jasné, že kamarádky nebudeme. Celý večer se na mě koukala z vysoka a povýšeně. Jako bych byla nejhorší póvl. Každý můj pohyb kriticky sledovala. Měla jsem z toho našeho setkání nepříjemný pocit.
Nicméně jsem doufala, že čas všechno napraví a maminka mého přítele si mě nakonec oblíbí. Zejména, když se narodí vnoučci. To ji zlomí a jednou k sobě cestu nalezneme.
Ze života peklo
Nejhorší to bylo před svatbou. Jakmile se tchyně dozvěděla, že si mě chce Vít vzít, šla proti mně drsně a nekompromisně.
,,Přece ty, Vítku, takový uznávaný doktor, si nevezmeš obyčejnou sestřičku!“ Opakovala neodbytně, až jsem se začala bát, že mého nastávajícího přesvědčí. Cítila jsem, že má jeho matka nad ním nebezpečný vliv. Celá Vítkova rodina měla vysokoškolské diplomy!
Byla jsem pro ně pouhý plevel a má tchyně to nedokázala přijmout. Ze svých řečí neopustila ani po obřadu. Chodila po svatebčanech a všem namlouvala, že jsem největší chyba synova života.
Z oslavy noční můra
Narodila se nám dvojčátka. Náš rodinný život byl v rozkvětu a s Vítkem jsme byli neskonale šťastní. I přes neshody s Květou, tedy maminkou Vítka, jsme vyrazili s ratolestmi na návštěvu.
Doufala jsem, že její srdce rozměkčí vnoučátka. Zpočátku se skutečně zdálo, že vše bude probíhat skvěle. Dokonce i se sestrami mého chotě jsem se zkamarádila a docela jsme si rozuměly. Chvíli to vypadalo, že se i Květa baví dobře.
Vypilo se pár vín a najednou vše vypuklo. Tchyně neváhala urážet. Nevydržela jsem a začala plakat. To už i Vítka pobouřilo, vzal naše malá dítka a mě za ruku. Řekl Květě, že už jí v životě nechce vidět a bouchl dveřmi.
Odcházela jsem se slzami v očích a stihla zaregistrovat, jak Květa za dveřmi křičí ,,Vypadni i s tou tvou hloupou kozou!“ Byl to příšerný zážitek!
Nikdo neměl čas
Vítek se skutečně zatvrdil. Dlouhá léta nechtěl s matkou mluvit. Nakonec i její dcery, mé švagrové, přestaly chodit k tchyni na návštěvy. Uměla si jen stěžovat a kazit náladu. Někdy mi jí bylo líto.
Naše děti rostly jako z vody a ani sama nevím, jak ten čas utekl. Jednou jsem to chtěla zkusit znovu. Zeptala jsem se manžela, jestli se za matkou nechce stavit. Svérázně mi odpověděl, že rozhodně ne. A tak jsem to vzdala. Až to najednou přišlo.
Bylo to brzy ráno, když manželovi volala jedna ze sester, že je Květa v nemocnici. Pomyslela jsem si, že teď konečně Vítka přesvědčím, aby matku navštívil. S ním to ale vůbec nehnulo.
Jediná jsem přišla
Nevydržela jsem. Šla jsem za ní a chtěla jí pozdravit. Byla jsem stejně nervózní jako první den, co jsem jí měla spatřit. Nejistě jsem stála před jejím pokojem a přešlapovala. Nakonec jsem přece jen otevřela dveře.
Ležela tam bezvládně a najednou jsem v jejích očích uviděla radost, že vidí známou tvář. Bylo to poprvé za celou dobu, kdy jsem měla pocit, že mě ráda vidí. Ulevilo se mi. Chytla jsem jí za ruku a zeptala se ,,Jak se máš?“ Světe div se, začaly jsme si povídat.
Probraly jsme spolu celý její život. Najednou i ona zjistila, že nejsem tak hloupá, jak si myslela. Vyprávěla jsem jí o své zálibě v knihách, a v tom jsme našly společnou řeč. Obě jsme milovaly cestopisy a cestování.
Byla jsem jediná, kdo za ní do nemocnice chodil. Dokonce jsem tam přicházela ráda. I ona si uvědomila, jak špatně se chovala. Omluvila se nejen mně, ale i Vítkovi.
Staly se z nás dobré přítelkyně a naše děti konečně mají svou babičku, která se jim snaží vynahradit všechno, co zanedbala.
Hana (50), Praha .