Představovala jsem si to tedy úplně jinak. Budeme cestovat, poznávat svět, radovat se ze života. Jenomže to jsem byla příliš naivní…

Vzali jsme se s Jonášem docela brzy poté, co jsme se poznali. Řekli jsme si oba, že není nač čekat, vždyť jsme dospělí lidé a valnou část života už máme za sebou, co si budeme povídat, tak ten náš osud trochu popostrčíme, oživíme…

Snažil se

Byli jsme rádi, že jsme našli jeden druhého, můj první manžel byl po smrti už pár let, byla jsem sama a někoho jsem k sobě potřebovala, protože děti se rozutekly do světa a ty jejich vánoční návštěvy, to byl jen jeden zmatek a chaos, ani vnoučat jsem si nestihla užít a už byli všichni zase pryč.

A já byla opět sama. A Jonáš, ten byl na tom podobně.

On tedy manželku neměl nějaký čas, rozvedl se už dávno, tedy prý ona s ním, a dlouho myslel, že vydrží sám, ale přece jen prý zjistil, že potřebuje nějaké něžné a milé slovo. No… napovídal toho hodně, když jsme spolu chodívali do kaváren a divadel.

A já jsem chápavě přikyvovala a získávala pomalu ale jistě dojem, že tenhle chlapík, poměrně zachovalý, i když důchodce, je pro mě ten pravý.

Také jsme tehdy spolu jeli – to už jsme spolu byli přece jen trochu dál, než bylo to příslovečné kafíčko – na pár romantických výletů do přírody, a on se mnou dokonce chodil i na dlouhé procházky.

Když mu to dneska připomenu, tak jen něco zabručí o kolenou a o kyčlích, a že prý má tyhle legrace už za sebou. Ale ani k moři už ho nedostanu. Musím říct, že se mi tam s ním ostatně ani moc nechce.

Byli jsme v Řecku, to se dalo ještě cestovat jen to frčelo, bez roušek a jiných protivných omezení, a Jonáš se nehnul z lehátka.

Naše výročí

Na hotelovou večeři, to se uměl dostavit včas. Ale pak se zase s funěním odvalil na pokoj a pustil si televizi. Nechápala jsem, co na těch programech může vidět, ale to on sledoval klidně nějaké jejich folklóry, jemu to bylo jedno.

Tak na takovouhle dovolenou já zvědavá rozhodne nejsem. Já si chtěla užívat života.Jsme spolu od svatby tři roky, tedy tři roky to bude za týden, a myslím, že nás nemine první manželská krize.

Někde jsem ostatně četla, že krize v partnerství bývají po třech, pěti a sedmi letech. A my máme tříleté výročí svatby a pětileté výročí vztahu, který přitom začínal tak hezky… Ale k těm začátkům už se vracet nechci.

Já si chci ještě užít života a pohybu, i když je to v současné době docela problém, když člověk pomalu nesmí na krok bez roušky a pořád aby sledoval, jestli mají na tomhle hradě otevřeno, nebo jestli se bude moci někde na výletě najíst.

Ano, občas se mi podaří Jonáše přemluvit, abychom se spolu zase někam podívali, ale je to dřina, to vám povídám. A když pak jedeme a sedíme ve vlaku, nemůžu říct, že si ten výlet zrovna užívám.

Když se totiž podívám na utrápený výraz mého manžela, říkám si, že jsem ho měla nechat raději doma. Nedávno v neděli jsem to také dokonce udělala a vyrazila sama.

Pán s pejskem

Byl krásný den a já jsem si sedla na lavičku nad soutok Vltavy se Sázavou a koukala na tu krásu kolem a najednou s funěním přiběhl pes a skočil mi mokrýma packama rovnou do klína.

Přišel pán, hrozně se omlouval a pak jsme nějak plynule přešli do konverzace a já jsem zjistila, že si moc rozumíme a máme společné zájmy, zejména cestování.

Oba jsme si zoufali, jaké jsou s tím dneska problémy. Pán se pak představil jako Vilém a zmínil se, že bydlí kousek odtud sám v domě a že prý se mám někdy stavit na kafíčko. No, to mi přišlo trošku kách, ale Vilda byl milý.

O to nepříjemnější bylo vidět zase Jonáše na kanapi, jak ovladačem projíždí programy televize. Nějak se mě zmocnil vztek.

Kdybych potkala dřív Viléma, mohla jsem být mnohem šťastnější… Přiznávám, že jsem to byla tedy jen a jen já, kdo vyvolal tu hádku, ztropil tu scénu, která dosud neměla v našem vztahu obdoby.

Vzteky jsem určitě střídala barvy, cítila jsem, jak mi tečou slzy po tváři, ačkoli se mi vůbec brečet nechtělo. Byl to čistý vztek, který ze mě musel, nastřádaný za několik let, ven všemi možnými způsoby.

Pak jsem rozbila talíř, tedy stihla jsem si vybrat ten ze servisu, co už byl naťuknutý.

Jonáš na mě koukal s úžasem a pak, když jsem si sedla a vyčerpáním nemohla už ani mluvit, povídal něco o tom, že nejsem v pořádku a že tady je vidět, že mi výlety vůbec neprospívají.

A když jsem slyšela tohle, měla jsem potřebu vytáhnout nějaký silnější kalibr. „Abys věděl, potkala jsem skutečného chlapa, který má rád život a přírodu a se kterým bych byla šťastná, není to takový pecivál, jako ty!!!“

Rozbil hrníček

No a pak začal řvát on. Netušila jsem, že je takového výdeje energie schopen. Byla to lavina slov, většinou výčitek, jak on mě má rád a já jsem jak kus ledu a jen bych někde lítala, než abych s ním dýchala vzduch v jedné místnosti.

Na závěr vzal svůj hrníček na čaj a praštil s ním o zem. Měl uštípnutý okraj, právě na té straně, kde se z něj pije, ale už půl roku z něj tvrdošíjně pil dál, měl ho rád.

A od té doby máme tichou domácnost. Včera jsem se oblékla, že půjdu ven, a on beze slova vstal z kanape, vzal si kabát a šel taky. Chtěla jsem původně k soutoku Vltavy se Sázavou, ale pak jsem si to rozmyslela. Co s námi bude dál, to tedy nevím.

Ludmila (68), Praha