Můj tchán byl chlap plný života, jak ale přestal pracovat, scházel nám před očima. A do toho začal pít…

Když jsme se s manželem brali, byl jeho táta úžasný chlap. Kromě práce měl spoustu koníčků, nespočet kamarádů, pořád něco kutil kolem domu a každou chvíli chystal různá rodinná setkání.

Když se nám narodili děti, ukázalo se, že je i skvělý dědeček. Jednou jsme ale byli u manželových rodičů na obědě, a já si všimla, že je tchán nezvykle nemluvný.

Po jídle jsem se ho pokusila rozpovídat, abych zjistila, co se děje.„Nabídli mi předčasný důchod a nějaké finanční odškodnění nebo rekvalifikaci.

Chybí mi do důchodu ještě pět let.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, že na učení není nikdy pozdě a že tu rekvalifikaci zvládne.
Tchán sice opravdu nastoupil do rekvalifikačního kurzu, a udělal ho, ale místo, kam nastoupil, ho nebavilo.

Z uznávaného mistra se najednou stal někdo, kdo se musel občas ptát na radu mnohem mladších. Stále častěji se v místní hospůdce scházel s bývalými kolegy, kteří se rozhodli jít raději do důchodu.A právě oni ho přesvědčili, aby tu práci nakonec vzdal.

Mysleli jsme si, že teď se konečně jeho nálada zlepší. Pustil se do oprav domu, více času věnoval vnoučatům, pustil se do svých koníčků. Jenže trávil i víc času v hospodě s kamarády.

Ztrácel chuť a energii

Netrvalo dlouho a začal ve všem polevovat. Zato u půllitru byl čím dál tím častěji.
 „Já nevím, co mám dělat“ , řekl mi manžel jednou, „možná je to stářím a táta už nestačí na to, na co stačil dřív.

“ Zkoušel se o tom poradit s mámou, ale ani ta nevěděla. Měla o muže obavy, ale tchán se tvářil, že je všechno v pořádku.
Ale nebylo.

Při našich návštěvách byl často ospalý, když něco vyprávěl, opakoval se a občas říkal nesmysly.Je to tím pitím nebo má zdravotní problémy? Tchyně se ho snažila přesvědčit, že by neměl tolik pít, jenže jemu dobrá vůle vždycky vydržela jen pár dnů.

Jirka mi tvrdil, že se táta prostě necítí v důchodu dobře a hospoda je pro něj únik.Tak tomu bylo tři roky, až mi jednoho dne manžel zavolal, že jeho tátu odvezla záchranka.

Ani mě to nepřekvapilo.

Odvezla jsem děti ke své mámě a jela za ostatními do nemocnice. 
Tchán dostal záchvat epilepsie, který byl vyvolán alkoholem.Ta lékařská zpráva s tchánem pěkně zacvičila.

Při návštěvách nám sliboval, že udělá všechno pro to, aby něco podobného už nikdy nezažil. K naší velké radosti nás opravdu překvapil. Strach zřejmě udělal své a on se skutečně ani nedotkl alkoholu.A najednou došlo k radostné změně.

Náš děda byl zase bystřejší, nebyl pořád unavený a mnohem víc se zajímal, co se kolem něj děje.

Našel si dokonce nějaký přivýdělek, a povinnost a režim mu vrátily zase chuť do života.Naše děti se zase těšily na návštěvy u dědy a u babičky a já věděla, že si s tchánem dobře popovídáme.

Pokud jde o chození do hospody, tchán s ním nakonec úplně neskončil, konec konců, má tam dost kamarádů.Ale dá si jedno pivečko a pak už jen nějakou tu malinovku. Nemoc ho změnila. Musela to pro něj být krutá lekce, ale ta strašná zkušenost mu prospěla.

Ludmila (42), Prachatice .