Ta holčička mi někoho připomínala. Až ve chvíli, kdy mi nechala obrázek s podpisem, jsem pochopila, že to je moje vlastní já z jiné dimenze.
Tehdy mě čekal perný den v práci – musela jsem rozhodnout o osudu svého oddělení a dvěma lidem dát padáka. Několik dní jsem nad tím přemýšlela. Když jsem dorazila do práce, už na mě čekala moje sekretářka a ve dveřích mi podávala hrnek s kávou.
Sama se bála o své místo, s manželem koupili byt na hypotéku. Zavřela jsem se v kanceláři a o půl hodiny později běžela na poradu. Chtěla jsem stihnout výtah a nešťastně jsem zakopla. Rozplácla jsem se na koberci.
Vedle mých papírů, které se rozsypaly po podlaze, se objevily dětské botičky. Zvedla jsem hlavu a dívala se do tváře usměvavé holčičky. „Kde máš rodiče?“ zeptala jsem se jí. Holčička mlčela. Neměla jsem čas to zjišťovat. Řekla jsem jí, ať jde do mé kanceláře a počká, až se vrátím.
Koho mi připomínala?
Když jsem se o hodinu a půl později vrátila do kanceláře, holčička tam byla. „Máš to tu hezký. Ale je tu málo květin a obrázků.“ Vzpomněla jsem si na dětství a na svůj sen, kdy jsem toužila pracovat v zoologické zahradě. Chvíli jsme si povídaly, když do kanceláře vtrhla sekretářka.
„Teď jsem se to dozvěděla. Moc prosím, nevyhazujte mě,“ prosila. „Uklidněte se, ještě není nic rozhodnuto,“ řekla jsem. Sekretářka vyběhla s pláčem z kanceláře ven. S povzdechem jsem se posadila na židli. „Jsi nešťastná,“ řekla dívenka.
Pozorně jsem se na ni zadívala. Někoho mi připomínala, ale nemohla jsem přijít na to koho. Vzpomněla jsem si na své dětství a na svou matku, která byla neustále v práci. Možná proto jsem nechtěla děti.
Čekala mě další porada. Popadla jsem ze stolu desky s papíry a odešla do zasedačky. Řekla jsem šéfovi a vedení společnosti, že odmítám kohokoli ze svého týmu vyhodit a že pokud se jim to nelíbí, jsem ochotná odejít z firmy.
Byla jsem to já sama
Nejspíš jsem si tak zpečetila svůj osud. Když jsem se vracela zpět do své kanceláře, moje kancelář zela prázdnotou. Jen na stole byla obálka s mým jménem. Otevřela jsem ji a vyndala z ní papír. Když jsem ho rozložila, zůstala jsem v šoku.
Byl to obrázek malé holčičky s maminkou a v rohu byl můj podpis z dětství! Došlo mi, koho mi ta holčička připomínala. Byla jsem to já! Já sama! Přišla snad z jiné dimenze? Druhý den mi šéf volal a řekl, abych za ním přišla.
Varovala mě
Byla jsem připravená na nejhorší. K mému překvapení mě nevyhodil, dal mi šanci, abychom jako tým předvedli, co umíme. Večer, když jsem zavřela oči, uviděla se tvář té malé holčičky, jak se na mě usmívá.
A najednou mi to malé moje já povídá: „Je čas, abys měla dítě. Už s tím neotálej, nebo tě to bude mrzet! Manžel od tebe odejde a ty zůstaneš sama! Věř mi!“ Probudila jsem se a srdce mi bušilo.
Když jsem si promluvila s manželem, s překvapením jsem zjistila, že by dítě chtěl. Tak jsme se rozhodli, že není na co čekat. Navzdory věku jsem otěhotněla a narodila se mi Simonka. Dnes je jí patnáct a jsme moc šťastní, že ji máme!
Radka (56), Praha