Můj muž je vědec, nikdy nevěřil záhadám a tajemným jevům. Až se mu na zámku během pracovního jednání zjevil přízrak ženy v bílých šatech.
Vždy si ze mě dělal legraci. „Máš bujnou fantazii,“ smál se mi můj muž i v den naší svatby. Nevěřil mi, že jsem během svatebního obřadu, který proběhl na krásném zámečku, na okamžik uviděla v koutě stát svou mrtvou babičku. Usmívala se na mě radostně.
Můj muž byl z rodiny zarytých vědců. Tam se ani nečetly v dětství pohádky, aby to snad nezanechalo následky na racionální duši dítěte. Mé duchařské svatební historce odmítal věřit.
Duch na chodbě
Na toto téma jsme pak spolu už raději nemluvili, abychom se nepohádali. Tak běžely roky a já musela občas překousnout jeho jízlivou poznámku na všechno, co se jako záhada jen zatvářilo.
Až přišla chvíle, kdy jeho pevné přesvědčení dostalo trhlinu a ztratil pevnou půdu pod nohama. Tehdy odjel na pracovní konferenci. Na zámku nedaleko Prahy se sešla skupina vědců z celého světa. Konference trvala několik dní a někteří na zámku i spali.
Můj muž jezdil každý večer domů. Měl to blízko. Když mu třetí den ráno jeden z kolegů vyprávěl, že v noci zahlédl ducha bílé paní na chodbě, myslel si manžel, že si z něho dělá ten věhlasný vědec s dlouhým vousem legraci. Pan profesor trval ale na svém. Zarytě mu tvrdil, že viděl ducha.
Nesmysl
Rozpoutala se mezi nimi vášnivá debata. Manžel se smál, až se za břicho popadal a nešetřil ironickými poznámkami. Konference už měla začít, když si prý můj muž vzpomněl, že zapomněl v autě diktafon, na který si přednášky nahrával. „Duch!
Takový zatracený nesmysl!“ huhlal nahlas, když běžel po zámeckých schodech na parkoviště. A v tom do něho někdo strčil!
Utekl
Měl velké štěstí, že se mu v letu podařilo zachytit se zábradlí, ale přece jen si pochroumal zápěstí a narazil kotník. Bleskurychle se otočil, kdo do něj strčil. Na schodech se prý mihla postava ženy v dlouhých bílých šatech a zlomyslně se smála.
Její tvář se v tu chvíli proměnila v tak strašnou grimasu, že můj muž nečekal a dal se na útěk. Až v autě zevnitř zamčený přemýšlel o tom, jestli to byl nebo nebyl přízrak. Od té doby se mi neposmívá.
Karla (63), Praha
To snad ani není možný, já bych si tam teda ani neškrtla. Vždycky si říkám, že duchové jsou jen v pohádkách, ale když čtu takovyhle příběhy, tak fakt nevím.
Tak to je teda příběh! Já bych u takový věci umřela strachy. Můj manžel taky nevěří na tyhle věci, radši to ani nečtu večer, ať nemám noční můry.