Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka, a já s tímto tvrzením stoprocentně souhlasím. Moje dvouletá fenečka Lara, kterou jsem si vzala z útulku, mi totiž pomohla najít skvělého chlapa.

Když mi bylo pětačtyřicet, rozešla jsem se s přítelem Honzou. Chodili jsme spolu skoro sedm let, dokonce jsme měli i společné bydlení. Naivně jsem si myslela, že mě jednoho dne požádá o ruku a že se vezmeme a založíme rodinu.

To jsem se ovšem šeredně spletla. Jak jsem se později dozvěděla, tak mě Honza už asi dva roky za mými zády podváděl. Že má pro ženské slabost, to jsem věděla od začátku našeho vztahu, ale jelikož byl ke mně pozorný a milý, nikdy mě nenapadlo, že je mi nevěrný.

Když jsem se ale od kamarádky Jolany dozvěděla, že v jednom baru flirtoval s barmankou a ta mu pak dala své telefonní číslo, došlápla jsem si na něj a pravda vyšla najevo. Náš vztah jsem okamžitě ukončila a Honzu jsem vykopla z bytu.

Jela jsem do útulku

Po rozchodu jsem se cítila sama a opuštěná. Vždycky jsem toužila mít psa, ale Honza byl alergik, a tak to nebylo možné. Teď však byla situace jiná, a tak jsem se vypravila do útulku, jestli by tam nějaký drobeček nebyl k mání.

Na první pohled jsem se zamilovala do mladé, asi dvouroční fenky Lary. Byl to kříženec pudla. Byla rozkošná. Okamžitě jsem podepsala „adopční“ papíry a společně jsme odjely domů. Druhý den jsem vzala Laru k veterináři. Prohlédl ji, dal nám tabletky na odčervení a prohlásil, že je úplně zdravá.

Naši psi se zamilovali

Na procházky jsme chodily do nedalekého parku. Lara se na mě dost upnula, takže jsem neměla obavy pouštět ji z vodítka. Pokaždé na přivolání přiběhla ke mně. Až jednou, to měla zrovna „své“ dny, mi zmizela z dohledu.

Mohla jsem se upískat a ukřičet, ale Lara nikde. Začala jsem panikařit a běhat po parku, až jsem ji konečně uviděla. Přistihla jsem ji v nejlepším s nějakým malým teriérem. Málem mě kleplo. Začala jsem jančit, pokoušela jsem se ji odtrhnout, ale marně.

Pak jsem si všimla chlápka, který stál opodál a smál se, až se za břicho popadal. „Paní, uklidněte se, dopřejte jim trochu radovánek,“ chechtal se. Měla jsem sto chutí přetáhnout ho kabelkou po hlavě. „To je váš pes?“ Muž přikývl.

„Teď už s tím stejně nic nenaděláme,“ řekl. Měl pravdu. Když Lara a její psí objev s projevy lásky skončili, pozval mě Jaroslav na kafe. Byl to vlastně moc milý muž. Pohledný a se smyslem pro humor.

Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla, abychom zůstali kvůli budoucím štěňatům v kontaktu.

Doma je veselo

O pár měsíců později se Laře narodila čtyři štěňata – tři kluci a jedna holka. Tři jsme udali mým a Jardovým kamarádům a jednoho klučinu jsme si nechali. Ano, tušíte správně – s Jardou jsme se během té doby dali dohromady.

Od té doby jsme spolu pořád, už jsou to čtyři roky. S Larou a štěnětem jsme se k Jardovi nastěhovali, a kromě štěňat, která se Laře a Luciferovi rodí pořád, do naší rodiny přibyly i dvě děti.

Barbora M. (50), Dvůr Králové