Vlastní vinou jsem se ocitla v nepříjemné situaci. Najednou jsem zoufale potřebovala dobrodružství a dokázat si, že o mě muži ještě stojí. Ta zkušenost mě dokonale vyléčila.

Tehdy mi bylo šestačtyřicet, byla jsem vdaná a dcera chodila na střední školu. Manželství jsem měla hezké, muž je dobrák každým coulem, nikdy mi nic nechybělo.

Slušně vydělává, má nás obě moc rád, jestli občas proběhne nějaká menší hádka, vždycky je to kvůli malichernosti. Nevím, co to do mě tehdy najednou vjelo. Možná mi chybělo nějaké vzrůšo a ta domácí pohoda mi začínala vadit, těžko říct?

Trochu mě k tomu postrčila spolužačka, kterou jsem náhodou po letech potkala. „Máš milence?“ ptala se mě u kávičky, kterou jsme si daly. Vyrazilo mi to dech, když mi řekla úplně suverénně, že měla milence po celé své manželství.

A jejímu Tondovi nikdy nic nedošlo! Myslela jsem na to celou cestu domů a večer, když můj Pepa zase usnul jako pařez hned po večeři.

Bylo to tak snadné!

Do čtrnácti dní jsem ulovila kluka o patnáct let mladšího. Najednou jsem omládla a můj život zase získal náboj.

Scházeli jsme se u něj doma, manželovi nevadilo, že chodím večer pryč, spokojil se s tím, co jsem mu řekla – že jdu s kamarádkou na skleničku, zaplavat si, na koncert. Vůči mužovi jsem cítila výčitky, ale konejšila jsem se tím, že co oči nevidí, srdce nebolí.

Jenže jak praví moudré přísloví o stromě, co neroste do nebe, i já jsem narazila. Po půlroce začal můj vztah s milencem skřípat. Začal mě bombardovat esemeskami i v době, kdy věděl, že jsem doma s manželem.

Zjistil prý, jak moc mě miluje a představa, že jsem se svým mužem ho neskutečně drásá. Domlouvala jsem mu, aby si našel přítelkyni svobodnou, se kterou bude moct založit rodinu. Jenže to jsem si dala!

Ztropil hysterickou scénu a prohlásil, že jestli se s ním rozejdu, oznámí mému manželovi, kam jsem po večerech chodila.

Myšlenky na vraždu

Nechtěla jsem ublížit svému hodnému manželovi a dceři. A tak jsem ten vztah udržovala, ale hrozně mě to vyčerpávalo. A úplně nejvíc mě štvalo, že jsem si to všechno zavinila sama. Snažila jsem se milenci zprotivit, ale byl nadšený, že jsem prý taková přírodní.

Rafinovaně jsem se mu zkoušela podstrčit dvě své známé, ale ani to nepomohlo. Přiznávám, že jsem měla chvilky, kdy jsem pomýšlela na vraždu. Pak mi ale svitla naděje. Ve firmě se rozhodovalo, kdo pojede na půlroční stáž do zahraničí.

Nakráčela jsem k šéfovi, a tam mu s pláčem všechno vylíčila. Nadřízený se mi hrozně smál, ale nakonec zajíčka vyslal do ciziny. Byla to pro mě veliká úleva! Za měsíc mi už nepsal dlouhé maily a do půl roku se konečně odmlčel.

Dostala jsem lekci od života, na kterou do smrti nezapomenu. Už nebudu nikdy líčit pastičku na zajíčky.

Alena (58), Plzeňsko