K takovým věcem jsem byla vždycky nedůvěřivá. Lidé si dokážou hrozně vymýšlet! Pak ale přišel ten zvláštní zážitek, který mě přesvědčil.

V y, kdo se zajímáte o minulé životy, určitě tu knihu dobře znáte. Jmenuje se Život po životě a napsal ji dr. Moody. Když se mi dostala do rukou, tak jsem na karmu a nějaké minulé či budoucí životy nevěřila, jenže ta kniha je napsána opravdu poutavě.

Musela jsem se k ní vrátit znovu a některé pasáže z ní si zopakovat. Přesto ve mně stále hlodaly pochybnosti. Je těžko uvěřitelné, že duše odloží jedno tělo jako šaty a nastěhuje se do jiného. Byla jsem ráda, když jsem narazila na několik lidí, kteří tu knihu četli.

S nimi jsem pak diskutovala a rozebírala své zážitky z dětství a sny, které by mohly něco z minulých životů odhalovat. Byly to moc zajímavé věci, které lze jen stěží vysvětlit rozumem. Jeden z těch nejzajímavějším zážitků, který jsem slyšela, se vázal k nemocnici.

Narkóza

Kamarádka Eva byla na operaci. Jen banální záležitost. Narkózu ale dostala. A to nikdo neví, jak na organismus zapůsobí. Když Evu uspali, najednou se ve snu ocitla uprostřed lesa, držela v ruce luk a rozhlížela se kolem.

Pak se z křoví proti ní vyřítila velká šelma, a než stačila Eva vystřelit z luku, srazilo ji to zvíře k zemi a těžce zranilo. V tu chvíli se odněkud vyrojili pomalovaní muži a šelmu zahnali. Evu pak kamsi nesli, ona se ale začala propadat do mlhy a ztrácet vědomí.

Po chvíli se ale probrala a před očima měla stejné lidi. Byli to divoši, nastupovali do nějakých primitivních lodí a pádlovali na druhou stranu řeky, kde byl prales. Najednou do její lodi cosi narazilo a Eva se zřítila do vody.

Ucítila opět tu stejnou bolest jako u velké šelmy, jenže tentokrát to byl krokodýl. Z té strašné bolesti a hrůzy ji probudila zdravotní sestra. Eva ležela na nemocniční posteli po operaci.

Nikdy se nezbavila pocitu, že to, co se jí v narkóze zdálo, byly vize z jejího minulého života někde v pralese.

V ohrožení

Když jsem to poslouchala, moc jsem litovala, že jsem já nikdy nic takového nezažila. Říkala jsem si, že na to asi nejsem citlivá, nebo jsem byla v minulém životě rybou, či tapírem, a nic si nepamatuju.

Jenže vzpomínky asi přicházejí ve chvíli, kdy se člověk dostane do nějakého ohrožení. To jsem já zažila prvně až po padesátce, když jsme s manželem havarovali. Jeli jsme z práce. Byla už téměř tma a po cestě se povalovala mlha.

Na koni

Manžel dostal smyk a my vylétli ze silnice, Auto se několikrát otočilo a já na chvíli ztratila vědomí. Probudila jsem se hned vzápětí, ještě ani nestihla přijet záchranka.

Ale i ta chvíle stačila k tomu, abych najednou seděla na koni v uniformě rakouského granátníka, kůň mě vyhodil ze sedla a já letěla vzduchem téměř identicky, jako s tím autem. Dopadla jsem na zem a nemohla se hýbat. I já mám pocit, že si něco takového nemohl mozek vymyslet jen tak!

Alena (64), Třebíč