Dědeček i babička stromy milovali, měli k nim úctu. Tvrdili, že stromy mluví a umějí zpívat. Jednou jsem je slyšela taky. Volali na mě, abych jim dala pít!

Mí prarodiče svou zahrádku milovali a starali se o ni s velkou láskou a péčí. Tvrdili, že jsou potomci starých Keltů a moc si na tom zakládali. Nikdo z rodiny jsme jim to nevyvracel.

Naopak nám to lichotilo a můj syn Vilém se dokonce o Kelty zajímá velmi podrobně a baví ho to.

Mají duši

Zejména ke stromům měli prarodiče pozitivní vztah, věřili, že každý strom má duši a že v něm žije éterická bytost, víla dryáda, která se o strom stará. Byla to krásná pohádka.

„Jen poslouchej, Haničko, když budeš potichu a budeš trénovat, naučíš se slyšet stromy, jak mluví a zpívají. Ony se umějí vzájemně dorozumívat!“ Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem neslyšela nic.

Jako dítě jsem babičce a dědečkovi věřila a byla jsem smutná, že stromy zpívat neslyším, když jsem ale vyrostla, došla jsem k názoru, že to byla jen pověra. A s tím jsem si spokojeně žila až do důchodu.

V tu dobu jsem už opustila byt ve městě, který jsem přenechala synovi, manžel mi zemřel a já zůstala sama v domku mých prarodičů. Starala jsem se o zahradu.

V místech, kde sedala maminka i mí prarodiče, jsem postavila pomníček a u něho zapalovala svíce – na narozeniny, svátky a samozřejmě na Dušičky…

Větve ševelily

Nevím, jestli to je věkem, že se člověk stává na tyto jevy citlivější, protože nakonec jsem se dočkala. Bylo to před rokem, když vládlo dlouhé období strašného sucha. Šla jsem do lesa na procházku, už začal podzim a stromy se krásně zabarvily.

Kráčela jsem zamyšleně lesíkem po úzké pěšince, a najednou nastalo ticho. Dalo by se říct, že přímo hrobové. Až jsem se zastavila překvapením a naslouchala. I ptáci nezpívali, mouchy nebzučely, ticho bylo dokonalé. A pak jsem to uslyšela.

Tiché ševelení korun stromů nad mou hlavou, poslouchala jsem ten zvuk s údivem, přicházel ze všech stran – hotový koncert. A já porozuměla. Nebyl to zpěv, ale zoufalé volání o pomoc. Les trpěl žízní, až se mi chtělo brečet. Mráz mi přeběhl po zádech.

Otočila jsem se a co mi síly stačily, jsem spěchala domů, abych to bolestné sténání už neslyšela. Pak jsem na to ale musela myslet i v noci. Když se druhý den spustil déšť, ulevilo se mi. Měla jsem radost za stromy, že mají co pít!

Hana (72), Táborsko