To, co jsem dostala za důchod, nebyla žádná sláva. Každý rok jsem, zejména před vánoci, hledala zoufale brigádu. Až si mě našla ideální práce sama.

Prozváněla jsem bývalou kolegyni Janu už od rána. Léta jsme spolu učily na střední škole. Nic. Až za hodinu se mi ozvala zpátky: „Promiň, jsem po noční, tak vyspávám.“­  „Po noční?“ nechápala jsem. 

„Nebudeš tomu věřit, přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to víc, než jsem měla v práci!“  „Děláš si ze mě srandu?“ nevěřila jsem. „Jezdíme s kamarádkou kousek za hranice do Německa.“ Přiznávám, že mi spadla brada závistí.

Doplňovat zboží je ale jistě potřeba i u nás. Obešla jsem pár místních obchoďáků a zadařilo se.

Jako na galejích?

Přesně ve třiadvacet hodin, kdy začínala moje první noční, jsem vcházela zadním vchodem do obchodu. „Tak takhle tedy ne!“ Vystartovala na mě odbarvená blondýna, „Sem budeš chodit včas!“ Mohla být přibližně ve věku mé dcery a rovnou mi tykala.

„Začínáme v jedenáct.“ Nadechla jsem se, ale skočila mi do řeči: „Móresy z tvých starých časů mi sem netahej! Budeš tady ve tři čtvrtě na jedenáct.“

Chtěla jsem se ohradit, ale to už se k nám blížila další dvě děvčata. Vedoucí rozdělila práci: „Kačka oddělení drogérie, Ali vybalí těstoviny a Líba doplní zeleninu. Za mnou,“ zavelela vedoucí. Ukázala mi na paletu se sklenicemi okurek.

Naskládat desítky sklenic nebyla až taková legrace. Nespočetněkrát jsem vylezla po vratkých schůdkách nahoru a dolů, až bylo konečně hotovo. S úlevou jsem se protáhla v kříži.

Cestou na toaletu jsem zaslechla něco o lazarovi a výbuchy smíchu. „Paní Libuše,“ vedoucí ke mně promluvila vážně, „Doufám, že máte zboží ’vyfejsovaný’!?“ přešla najednou k vykání. „Etikety musí být seřazené jako vojáci na přehlídce, otočené dopředu!

Prostě face to face!“ dodala povýšeně, a to byla poslední kapka. „Já vím, co je face to face, učila jsem angličtinu, když jste vy ještě nosila pleny!“ Otočila jsem se a šla domů.

Zase učím žáky

Další směna mě čekala o víkendu. Vyšla jsem dřív. Před vchodem v mrazivé noci podupávala Kačka. „Paní Libuško, s tou angličtinou jste to myslela vážně?“ Pokývala jsem hlavou. „Víte, já bych potřebovala doučování.“ Usmála jsem se.

„Tak ty mi poradíš s doplňováním zboží a pak ke mně můžeš chodit na angličtinu.“ Brigádu v obchoďáku jsem nakonec vydržela až do Vánoc. Kačka ke mně začala chodit na hodiny, mé domácí doučování se rozkřiklo a dnes už mám žáků několik.

Takové peníze jako má moje bývalá kolegyně Jana sice nemám, ale ze svých žáků mám radost.

Libuše (66), Olomouc