Je to člověk, který se neusměje a pořád si jen ztěžuje. Pozorovala jsem na sobě, jak jsem z ní strašně unavená. Nezbylo mi nic jiného, než jí přihrát jinou oběť.

Seděly jsme v kanceláři jen my dvě. Ona starší než já, a to jak věkem, tak i služebně.Já jsem nastoupila před rokem a půl, prošla výběrovým řízením a byla moc ráda, že jsem získala práci ve státních službách. Od začátku jsem měla z kolegyně rozporuplné pocity.

Nikdy se neusmála, nikdy nezažertovala, nic takového.Tvářila se nepřístupně, nicméně měla na starost mne zaučit, a to dělala skvěle. Velmi rychle jsem se do své práce vpravila a brzy byla schopná fungovat samostatně.

Zkazila celý den Jenže čím déle jsem s ní sdílela kancelář, tím více jsem se cítila unavená.Bylo pro mě náročné snášet celý den její negativistickou povahu. Když promluví, tak jen kriticky, ublíženě, naštvaně.

Přitom si povídat chce, ukecaná je až příliš, ale padají z ní jenom samé stížnosti. Stěžuje si na manžela, na děti, na rodiče, na sousedy, na prodavačky. Vlastně na kohokoli, kdo je v její blízkosti a nebo s ní přijde do kontaktu.

Věřím tomu, že si doma stěžuje i na mě. Začala jsem z ní mít žaludeční neurózu. Jsem pozitivní člověk, mám ráda legraci a lidi. Jasně, taky mě občas něco naštve a postěžuju si, ale nemám to jako životní náplň.

Stačilo tak málo!

Všichni jsou špatní, jen ona je ta správná, kterou ale nikdo nechápe. Manžel s ní nekomunikuje, doma jen sedí u televize a nemluví.Já se mu nedivím, už ho přestalo bavit dělat vrbu pro její věčně nespokojené litanie.

Dětem mluví do výběru partnerů a pak si stěžuje, že s ní nechtějí probírat, co je v jejich životech nového.

V práci jde na oběd a vrátí se naštvaná, že jídlo stálo za nic a že by kuchařky měli vyházet.Nejhorší je, že má nutkavou potřebu všechna svá negativa s někým sdílet a jelikož jsme byly v kanceláři jen my dvě, sdílela je se mnou.

A nestačilo jí, že jenom kývám, ona vyžadovala mou účast, uznání, jak je dobrá a jak jsou všichni ostatní zlí.

Dělá si to sama

Několikrát jsem se jí snažila navést na pozitivnější náhled, jednou jsem jí dokonce na rovinu řekla, že ze mě svým neustálým nadáváním vysává energii. Chvíli se držela zpátky a pak to začalo nanovo.

Zkoušela jsem u nadřízeného, jestli by ji nepřesunul do jiné kanceláře, ale tam už ji znali. A pak mi najednou nahrál osud. Nastoupila k nám mladá dívka a přesně v tu dobu onemocněla kolegyně z vedlejší kanceláře.

Scházelo jí málo do důchodu, tak mi svitla naděje, že by už mohla tu dobu na nemocenské doklepat.

Nedalo mi mnoho práce přesvědčit šéfa, že se nastěhuju zatím na její místo, a novou pracovnici posadíme do kanceláře k mé kolegyni, která ji zaučí stejně skvěle, jako mě.Židle v příjemném kolektivu mi už zůstala, jen naší nové kolegyni úsměv v jedné místnosti se zkyslou Milunou poněkud zamrzl. Myslím, že přemýšlí, jak by se k nám taky přestěhovala.

Lucie (43), Pardubice .