Nechtěli jsme si s manželem připustit, že náš věk už pokročil a nevydržíme tolik, jako dříve. Až jsem jednou přecenila své síly a poznala, že tu musíme být pro naše vnuky.

Každý rok jsme se před začátkem hlavní letní sezony s manželem vydávali na zážitkovou dovolenou na kolech. Tu tradici jsme započali už jako studenti na vysoké škole. Hned po zkouškách jsme vždycky sedli na kola a vyrazili.

Po svatbě jsme takto jezdili s našimi dětmi a nakonec zase sami, když se děti osamostatnily, až jsme se dopracovali k aktivním důchodcům. Před třemi lety jsme se opět tradičně vydali na náš týdenní výlet. První dva dny jsme si dali pěkně do těla.

Třetí den jsme si naplánovali, že do pedálů budeme šlapat jen dopoledne a pak si dopřejeme dlouhý odpočinek.

Výlet jako za mlada

Ráno jsme se sbalili a opouštěli kemp se skvělou náladou. Těšili se na pivo a opečené buřty u ohně, kde se zpívá při kytarách jedna trampská píseň za druhou a my vzpomínáme jen na to hezké.

Od místa velké cyklistické sešlosti nás dělil jen poslední krpál, pak pohodová jízda z něj, za kterou nás čekala rovinka a další brána kempu, kam jsme se těšili ze všeho nejvíce. Většina z nás, skalních cyklistů, se vídala jen jednou do roka právě tam.

Z posledních sil jsem vyšlapala na vrchol kopce a těšila se, jak dám nohám na několik set metrů oddych. Manžel byl o něco zdatnější, jel nějakých padesát metrů přede mnou a už se oddával rychlému sjezdu.

Cítila jsem se jako vítěz a s úsměvem na tváři se vrhla za moji drahou polovičkou.

Kolaps před cílem

Najednou jsem na kole zakolísala, zřítila se na stranu a kutálela se z kopce dolů. Nebylo to poprvé, co jeden z nás spadl z kola. Tak jsem v první chvíli nepropadala panice. Manžel se vrátil a sesedl z kola, aby mi pomohl.

Já se však nemohla pohnout a najednou nemohla ani dýchat. Můj muž mě začal křísit a jakýsi žena, která přispěchal na pomoc, volala záchranku. Propadala jsem se do bezvědomí. Záchranáře si už nepamatuju. Probrala jsem se v nemocnici.

Přecenila jsem své síly a moje srdce už ten sportovní výkon nevydrželo. Kdybychom si přiznali svůj věk, a ubrali ze svých nároků, mohla jsem na tom dneska být mnohem líp. Mám dvě dospělé děti a pět vnoučků.

I když to dopadlo relativně dobře, přežila jsem, bylo to pro mě a také pro mého muže velké varování. Už se šetřím pro své vnuky, abych jim mohla ještě dlouho dávat lásku jako babička a manžel jim byl úžasným dědečkem..

Svatava (68), Česká Lípa