Jak jsem pochopila, že nebudeme šťastná rodina
S dcerou jsme si vždycky rozuměly, proto jsem považovala za dobrý nápad, že budeme bydlet všichni v jednom domě. Vnuci nám ale udělali ze života peklo.
S manželem jsme měli bohužel pouze jediné dítě, naše Slávinka nám oplácela péči velkou láskou. Když jí bylo dvacet, přivedla nám domů Pepíka, kterého si vzala. Měli jsme ho s manželem jako vlastního syna.
Děkovali jsme bohu za ten dar. Narodily se jim krátce po sobě dvě holčičky, naše vnučky. Od dětství si ty dvě rozuměly, nikdy jsem nezažila u nich rivalitu.
Zuzance škola ale nikdy moc nešla, proto se vyučila prodavačkou a Jituška byla zase naopak studijní typ, dostala se až na vysokou.
Konečně velká rodina
Zatímco Jitka studovala, Zuzana se vdala a narodily se jí dvě děti, Marušce je dnes třináct a Péťovi deset. S manželem a dětmi bydleli u jeho rodičů, nedělalo to ale dobrotu. Tak jsme rozhodli, že dům přestavíme, aby mohla bydlet vnučka s rodinou u nás.
Dcera se zeťákem byli nadšení a hned si vyhrnuli rukávy, aby se pustili do práce. A když už jsme byli v rozsáhlé rekonstrukci, začali jsme stavět i pro Jitku. Snili jsme o tom, že budeme bydlet v našem rodném sídle všichni společně!
Jitka poznala svého muže v Praze, vzali se a s malým Vitouškem se tlačili v pražské garzonce. Dnes vím, že jsme měli zůstat každý zvlášť. Že k nám měli vnučky se svými rodinami jezdit jen na víkendy a prázdniny!
Válka mezi vnučkami
Zuzana, která má své děti dnes už odrostlé, si neustále stěžuje na šestiletého syna Jitky – že se směje, že křičí, že něčím hází, že běhá, že pořád mluví. Když namítneme, že to je malý kluk, tak odpoví, že to je rozmazlený fracek.
Přitom by si měla pamatovat, jaký byl ten její kluk raubíř. A ani dnes to s ním není lepší, Dupe nám nad hlavou nebo pouští nahlas muziku.
Když Jitka, která bydlí v podkroví, sestře řekne, že malý spí, jestli by se nemohli trochu uklidnit, tak se strhne hádka. Zuzana se rozječí a týden nemluví s ní ani se mnou, když se pokusím spor uklidnit. A do toho se Jitce před půlrokem narodilo další dítě.
Všem nám teď neustále bouchá na dveře, když máme puštěnou večer televizi, že jí budíme dítě.
Už se bojíme ve vlastním domě i pohnout. A zeť s dcerou na tom jsou stejně. Těší se do práce. Já s manželem chodím na procházky a domů se vůbec netěšíme. Čím dál častěji vysedáváme taky v místní hospodě. Díky vnučkám se z nás na stará kolena stanou alkoholici.
Někdy máme s mužem chuť si zažádat o místo v nějakém pečovatelském ústavu, kde ptáčci zpívají, nikdo se nehádá a nekřičí. Vždyť si už snad po tom životě plného práce zasloužíme odpočinek a klid.
Jana (79), Plzeň
