Zamilovanost si nevybírá, jen se někdy zrodí ve špatnou chvíli. Přes moje lásku se přehnaly dějiny a na dlouhá desetiletí ji pohřbily. Nikdy ale zřejmě není pozdě!

Narodila jsem se už hodně dávno, v roce 1924, a byla v pořadí čtvrtým dítětem z šesti.

Můj otec provozoval hospodu v malé vesničce na severu Čech, maminka se točila kolem plotny a dětí, obdělávala malé políčko a zahradu, a když bylo potřeba, pomáhala v hospodě.

Já měla spoustu kamarádek, se kterými jsem mluvila česky i německy. Tak to tehdy v Sudetech bylo běžné. Měla jsem kamarádku Heidi a jejího bratra Hanze. Žili jsme v klidu, k tatínkovi do hospody chodili všichni – Češi i Němci.

Když se v Německu dostal k moci Hitler, na pozadí dramatických historických zvratů se zrodila láska moje a Hanze. Sudety ale připadly Německu. Naše cesty se rozešly.

S Hanzem jsme si pak vyměnili pár dopisů, pak narukoval na vojnu. Přesně v tu dobu jsem zjistila, že jsem těhotná, S pláčem se svěřila rodičům. Nejdřív lamentovali, ale otec nakonec řekl: „No co, je divná doba. Jeden krk navíc uživíme.“

Mám krásnou dceru

Dcera Róza se narodila začátkem roku 1940. Kontakt s Hanzem se přerušil, vůbec netušil, že má dítě. Když skončila válka, čekala jsem, že se ozve. Nakonec jsme se přestěhovaly do Teplic a já si našla práci.

Roky běžely, dcera vystudovala, vdala se a narodily se jí dvě děti. Často mě přesvědčovala, abych zkusila najít aspoň Hanzovy příbuzné. Jenže jak? Němci ze Sudet museli odejít a vazby se zpřetrhaly.

Z Čechů v původní vesnici zůstali jen staří manželé, a ti si nic nepamatovali. V roce 1989 mi bylo pětašedesát. A dcera se znovu pustila do pátrání. Napsali jsme spoustu dopisů, až jsme nakonec zjistili, že Hanz žije! Odepsala nám jeho dcera Sophie.

Usadil se někde u Drážďan. Zkoušel mě prý po válce najít, ale dopisy se vracely. Že má dítě, netušil. V tu dobu byl vdovec a žil sám.

Cesta do minulosti

Vyrazily jsme ve třech – já, dcera a vnučka. Ten krásný letní den roku 1990 mám pořád před očima. Z domu vyšel pohledný starší muž s laskavýma očima. Zůstal stát jako zkoprnělý. Moje dcera to nevydržela a špitla:

„Tati…?“ Pořád tam stál, tekly mu slzy, a kdyby nepřišla na pomoc Sophie, která byla opravdu hodně podobná mé dceři, stál by tam snad dodnes. „Marie,“ tiše řekl a pak jsme si padli do náručí.

A pak, jako bychom chtěli dohnat ty ztracené roky, jsme se od sebe už nehnuli. Před šesti lety můj Hanz zemřel a já na něj s láskou vzpomínám.

Marie (96), Teplice v Čechách