Také máte mladšího partnera? O soužití s „kolouškem“ něco vím. Milanovi tehdy ještě nebylo ani třicet, zato já oslavila šestačtyřicáté narozeniny. Řeknu to naplno: byla jsem o sedmnáct let starší.

Dřív by to bylo nemyslitelné, dnes jsme všichni tolerantnější. Moje kamarádky zas tak tolerantní nebyly. Říkaly, že mi to přejí, ale očividně se divily. Mluvily o málem generačním rozdílu!

Že prý posloucháme každý jinou hudbu, díváme se na odlišné filmy, přemýšlíme jinak.

Jsme v rozdílných fyzických kondicích. Jako by mi bylo sto let! Pravda ale je, že mi zasely do hlavy červíčka podezření. Možná je ten věkový rozdíl přehnaný. Milan byl navíc sportovně založený, zatímco já.

.. škoda mluvit. Seznámili jsme se na školní chodbě. Šla jsem na synovu třídní schůzku, cestou jsem míjela hezkého mladíka. Otočila jsem se za ním, on se otočil též. Pohledy se střetly. Trošku trapas. Ale rozesmáli jsme se a tím se to zachránilo.

Za několik měsíců jsme spolu začali bydlet. Oba jsme byli rozvedení, on měl malinkého synka, o kterého se převážně starala bývalá žena, já sedmiletého. Nejdřív to byla idylka, ale pak se mi přehodily nějaké dráty v hlavě.

Začala jsem na náš věkový rozdíl víc a víc myslet s tím, že je nepřekonatelný. Mnohokrát jsem se přistihla, jak bezradně zírám do zrcadla, dřív jsem to nedělala. Neustále jsem seděla u kadeřníka, aby se nedejbože nestalo, že by prosvítaly šediny.

Kupovala jsem si džíny, které bylo možné obléknout jen vleže a se zatajeným dechem. Skoro jsem nejedla, když nepočítáme lístky salátu, mrkev a suchary. Když jsem si chtěla přilepšit, odměnila jsem se zeleninou vařenou v páře.

Nebo suchou rýží. Úplně jsem ztratila radost ze života. Abych dokázala, že mu stačím ve všem, i ve sportu, nabídla jsem se, že si spolu vyjedeme na kole. Divil se a tvrdil, že to není nutné, dobře věděl, že jsem kavárenský povaleč.

Trvala jsem na svém. Náš výlet spočíval v tom, že se Milan musel neustále vracet, aby zkontroloval, zda ještě žiju. Po patnácti kilometrech mě našel v příkopě. Brečela jsem a nedbala, že si rozmažu líčení.

Beztak jsem si zašpinila nový cyklistický dres, na který jsem dlouho šetřila.

Zhroutila jsem se. Kromě toho jsem ječela, ať jede dál sám a nechá mě tu zemřít, protože už je mi všechno fuk. Ubezpečil mě, že na cyklostezkách se většinou neumírá.

A řekl, že spolu nejsme proto, abychom pokořili Mount Everest, ale protože je nám fajn. Rázem ze mě spadla obrovská tíha. Klape nám to i nadále, možná proto, že jsem dala sportu navždy sbohem. Šárka M. (51), severní Čechy .