Trochu jsem se styděla za to, že hledám známost na inzerát. Nechtěla jsem zůstat sama. Ukázalo se, že nic lepšího jsem nemohla udělat. Bývala jsem ztřeštěná holka. Však to znáte.

Spřátelila jsem se s kluky z celé naší ulice, lezli jsme po stromech, hráli na indiány a na druhou světovou válku, zejména na Čtyři z tanku a pes.

Kluci mě považovali za kamarádku, což mi lichotilo. Bohužel jen do doby, kdy jsem zjistila, že jsem v jejich očích stále jen ta dobrá kamarádka. Takové se bohužel na rande nezvou.

Svěřovali se mi, prosili mě o rady, jak zapůsobit, jak se zalíbit či vlichotit, ale žádný z nich mi nepřinesl ani kopretinu.

Záviděla jsem spolužačkám, které kluci zvali na rande. Měly už ženské tvary a hojně používaly ženské lsti, já jsem byla typ „samá ruka, samá noha“, hrudník jako žehlící prkno, a intrikovat jsem neuměla ani v nejmenším.

Vyrůstala jsem jen s mámou, táta od nás dávno odešel. Máma mě vychovávala přísně a nekompromisně, o svobodě, kterou mívají dnešní děti, jsem mohla leda tak snít. A když jsem se jí zeptala, jak zapůsobit na muže, vynadala mi, co že je to za otázky.

Ale asi o mých slovech přece jen přemýšlela. A došla k závěru, že když už chodím na střední školu, bude nezbytné, aby se mnou o choulostivých věcech promluvila. Ještě dnes, po tolika letech, se usmívám, když ve vzpomínkách nalistuji ten kuriózní rozhovor.

Inu, byla zkrátka jiná doba. Máma, lehce zrudlá, mi věnovala brožuru Děvčátka, na slovíčko, a dále pak hovořila v tom smyslu, že na muže zapůsobím jedině odmítavostí a odtažitostí. Nesmím se jim podbízet, to bych prý vypadala jako nějaká povětrná žena.

Důležité je působit tajemně a záhadně, protože právě po takových ženách muži šílí. A nedostupně, ano, to ještě říkala. Nedostupně.

Závěrem jsem dostala poučení, že důležité je, abych se proboha neoblékala vyzývavě, to bych totiž rovněž vyvolávala dojem pouliční dámy.

Tak. Shrnuto a podtrženo, dostala jsem ten nejhorší návod na seznámení. Jenomže tehdy mi nebylo ještě ani sedmnáct a každému tomu slovu jsem věřila. Tak naivní jsem byla. A ke svému neštěstí jsem se podle zmíněného kuriózního návodu i svědomitě řídila.

Takže si představte vysokou hubenou holku, které se kluci spíš posmívají, než aby se jí dvořili, a která se ještě ke všemu začne tvářit nepřístupně. Ztratila jsem tak veškeré dosavadní kamarády – a nenalezla jediného ctitele.

Tvrdili, že nosím nosánek nahoru, nikdo nepoznal, že se jedná o strategii, díky níž bych měla být obklopena mraky obdivovatelů. Méně jsem mluvila, abych působila co nejzáhadněji, přitom dřív jsem pusu prakticky nezavřela.

A pochopitelně že jsem se oblékala diametrálně odlišně od lehkomyslných spolužaček. Ty zcela ovládla tehdejší móda minisukní, naprosto jí podlehly. No, na mě šila máma.

Vedle silně nalíčených spolužaček v krátkých květovaných šatičkách jsem vypadala v tesilových kalhotách a košilích zapnutých až ke krku asi dost legračně.

Ve třiadvaceti, to už jsem učila na základní škole v takové jedné zapadlé vísce, mě napadlo, že si dám inzerát. O internetu sice neměla ponětí ani místní věštkyně, ale seznamovací inzeráty normálně existovaly.

Stačilo zajet do okresního města a vyhledat redakci místních novin. Nutno podotknout, že jsem tehdy už nedodržovala pomýlené pokyny mé matky, nebo aspoň ne všechny. Nejhornější knoflíček u košile jsem si rozepínala.

Sehnala jsem si namísto tesilových kalhot džíny a v létě jsem nosívala i šaty sahající jen lehce pod kolena. Řeknu vám, nebylo to nic platné. Dokonce jsem se na pohledné muže na ulici i usmívala, moje matka by to jistě označila za náznak prostituce.

Ale nic. Nic. Na inzerát odepsaly desítky zájemců, většinou dost divných. Jen jeden mě zaujal. Poslal fotografii, tmavovlasý, usměvavý, hezký. Psal moc pěkné dopisy, romantické. A tak jsem žila od dopisu k dopisu.

Nikdy jsem si s žádným klukem nepsala, jediný, s kým jsem si kdy pravidelně dopisovala, byl Rus z Vladivostoku.

Toho jsem nikdy neviděla, ale vyfasovala jsem jeho adresu ve škole s tím, že si musíme povinně vyměňovat dopisy, abych se zdokonalila v ruském jazyce.

Ale výměna dopisů mezi mnou a tím tmavovlasým hezkým, který se jmenoval Martin, byla ryze dobrovolná. Když přišel dopis, byl to pro mne takový malý svátek. Bydlela jsem tehdy v podnájmu v takové vilce, měla jsem k dispozici pokoj s koupelnou v horním patře.

Úplně se vidím, jak kráčím k brance zahrady, kde v korunách ovocných stromů jásají práci, a ze schránky vyčnívá kousíček bílé obálky. Rozbuší se mi srdce, cítím ho v krku. Na obálce moje jméno. Charakteristický rukopis.

Proběhnu cestičkou mezi stromy, vběhnu do domu, řítím se nahoru po schodech, skáču na křeslo a otevírám list. Čtu každou větu třikrát, ale i čtyřikrát. Jsem šťastná. Psal skoro jako básník, někdy i z básniček citoval, například to: Chtěl bych tě potkati v lukách… Ostatně čas našeho setkání se neúprosně blížil.

Cítila jsem radost i strach, když jsem na plánovanou schůzku pomyslela. Co když to bude krach, karambol, zklamání? Co když uteče, jakmile mě spatří „naživo“? Jako dnes si vybavuji, jak jsem stála na nádraží a třásla se jako osika v silném vichru.

Přitom panovalo bezvětří, byl jasný červnový den, planá třešeň u trati byla obsypaná červenými kuličkami. Na koleji s odstavenými vagony kvetly pampelišky. Ptáci zpívali, jako by jim za to někdo platil. Supění vzdáleného vlaku sílilo.

Rozhodla jsem se, že omdlím, ale kupodivu se mi to nepodařilo. Vystoupila manželská dvojice, pak dva dědové, hajný se psem, ano, dodnes si to pamatuji. A mladík. Tmavovlasý, to ano. Nejistým krokem došel až ke mně.

Pátravě jsme se jeden na druhého zahleděli. Tady něco nehrálo. Vypadal jinak než na té fotografii. Že by se tak změnil? Anebo poslal starou fotografii? Ale nenechal mě topit se v pochybnostech, hned řekl, že přijel místo kamaráda.

Cítila jsem tak prudké zklamání, že ho ani neumím popsat. Měla jsem chuť otočit se na podpatku a odejít, ale to by nebylo slušné – a já jsem přece byla slečna vesnická učitelka.

Kráčela jsem po jeho boku se sklopenou hlavou a říkala si v duchu, že to musím chvilku přežít, že se brzy rozloučíme.

On zajíkavě vyprávěl, že kamarád Milan dostal strach, a tak poslal na schůzku jeho, svého nejlepšího přítele. Hlesla jsem nešťastně, že se mi Milanovy dopisy tak líbily… On smutně souhlasil. Milan prý píše moc pěkně, je nadaný.

Zato on, Radek, měl slohy vždycky nejhorší ze třídy. Ale recitovat básničky by mi prý mohl, kvůli téhle schůzce se jednu dokonce naučil nazpaměť! Musela jsem se smát. Byla to první básnička v životě, kterou se kdy naučil? Ne, to prý ne, horečně nesouhlasil.

Na základní škole se jich několik naučit musel. A pak mi recitoval cosi nádherného od Seiferta, a když říkal: „Za ouško dám ti třešně namísto náušnic“, míjeli jsme tu planou třešeň a on neváhal a už jsem měla dvě třešně za uchem.

Najednou mi připadal roztomilý. Musel sebrat velkou odvahu, aby přijel místo kamaráda na inzerát. A ten druhý sice hezky psal, ale nebyl to tedy vlastně strašpytel?

Tenhle byl ve slohu slabý, ale zato nám postavil dům, zasadil stromů hned několik, máme spolu krásné syny.

A na svatbě mu byl za svědka jeho nejlepší kamarád, ten, který mi psal dopisy.

Ivona H. (53), Brněnsko .