Vždy jsem si přála velkou rodinu, dům plný smíchu a vnoučata kolem stolu. Osud to ale zařídil jinak a já se s tím musela smířit.

Když se mi narodila Karolína, měla jsem pocit, že svět je dokonalý. Byla vytoužená, vymodlená, jediná dcera. Já chtěla vždycky víc dětí, ale manžel Radek onemocněl krátce po jejím narození, a život se nám obrátil vzhůru nohama.

Léčba byla úspěšná, ale zanechala následky, a další dítě už mít nemohl. Přijala jsem to, i když mě to bolelo, ale hlavně že byl naživu a s námi. Říkala jsem si, že aspoň Karolínu zahrnu vším, co mám. Byla středem našeho vesmíru.

Dcera měla jiné životní cíle než já

Jak rostla, začala být jiná než já. Klidná, přemýšlivá, s hlavou pořád někde jinde. Zatímco já si užívala rodinné návštěvy, ona měla ráda ticho a knihy a experimenty.

Už na gymnáziu mluvila o studiu v zahraničí a my ji s Radkem podporovali, i když mě v duchu svírala představa, že odjede a já zůstanu bez ní. A ona skutečně odjela. Zahrála jsem si na silnou, ale doma jsem brečela.

Každé Vánoce jsem počítala dny, kdy zase přijede. A když se po letech provdala za kolegu z výzkumu, měla jsem radost. Těšila jsem se, že brzy přijde i ta nejhezčí role, role babičky.

Jenže ona nepřicházela. Jednoho večera jsme seděly u vína, smály se a já mezi řečí řekla něco jako: „Už se těším, až budu vozit kočárek.“

Řekla jsem jí spoustu ošklivých věcí

Karolína se zarazila a s klidem odpověděla: „Mami, já ale děti nechci. Nikdy.“ Zamrazilo mě. Myslela jsem, že to jen tak plácla.

Ale ona pokračovala: „Nejsme na to s Markem stavění. Chceme cestovat, dělat vědu, žít po svém. Nevidím svůj smysl života v tom mít děti.“ Pamatuji si, jak jsem tehdy úplně ztuhla.

Nevím, jestli to bylo vínem, nebo bolestí, ale řekla jsem jí spoustu ošklivých věcí. Že je sobecká, že neví, o co přichází, že práce jí jednou štěstí nenahradí.

Po letech jsem pochopila, že je šťastná

Dlouho jsme se pak nebavily. Na Vánoce přijela, ale bylo to napjaté. Radek se snažil dělat legraci, ale mezi mnou a ní bylo dusno. Trvalo roky, než jsem to dokázala přijmout.

Uvědomila jsem si, že já jsem měla svoje sny, ale ona má jiné. Že ji nemůžu nutit žít podle mých představ. Pomohlo mi, když jsem jednou v Nizozemsku viděla, jak tam žije.

Byla spokojená, zářila. Ukazovala nám práci, město, kavárnu, kde s Markem snídají. Tehdy jsem pochopila, že i tohle je láska, jen jiná, než jsem si představovala.

Díru v srdci zaplnila zvířata a cestování

S Radkem jsme zůstali sami, ale ne osamělí. Pořídili jsme si tři kočky a dva pejsky a díky nim mám zase pro koho vstávat.

A když nám Karolína volá z letiště a říká: „Mami, bal si kufr, letíme spolu do Francie,“ vím, že jsem se přece jen dočkala, jen jiného štěstí, než jaké jsem si vysnila. Ale i tohle je krásné a já jsem spokojená.

Iva O., 62 let, Praha