Když před lety manžel onemocněl cukrovkou, netušili jsme, co všechno nás čeká. Přesto, že dodržoval všechna doporučení lékařů a poctivě chodil na kontroly, jeho stav se stále zhoršoval.

Seděla jsem v lehátku a pozorovala manžela, jak plave v hotelovém bazénu. Poukaz do těchto úžasných lázní jsme dostali od syna. Kdepak by nás bylo ještě před půl rokem napadlo, že si takto někam vyjedeme. Nerada na tu dobu vzpomínám. Bylo to vážně moc ošklivé.

Začalo to před lety

Když jsme se s manželem brali, byl to silný, sportovní chlapík, zdravý jako řípa. Kondici si tehdy udržoval sportem. Hrál totiž od dětství tenis. Měl své kamarády, se kterými si každý týden zahrál několik zápasů.

Později pak tenis hrál a učil našeho syna. Také díky sportu nebyl nikdy žádný tlouštík a celá naše rodina se stravovala celkem zdravě. Přesto při jedné celkem běžné preventivní kontrole u lékaře, zjistili Petrovi cukrovku. A od té chvíle se nám zcela změnil život.

Průběh byl rychlý

Zpočátku se nic tak významného nedělo. Petr dodržoval předepsanou dietu, bral léky. Chodili jsme na procházky, snažili se žít zdravě. Ale jeho stav se pomalu ale jistě zhoršoval. Hůř než fyzicky na tom byl ale psychicky.

To, že je nemocný a mnohem méně výkonný než dřív, ho deptalo. Snažila jsem se ho povzbuzovat, nabízela jsem, že spolu zajdeme k nějakému psychologovi či psychiatrovi. Jakoukoli pomoc však odmítal.

To nejhorší teprve přišlo

Cukrovka byla velice zákeřná a přes veškerou péči a léčbu, přišel Petr o palec na pravé noze. To byl však jen začátek. Nerada na to vzpomínám, a tak to zkrátím. Prostě z mého muže postupně za živa odřezávali po částech jeho levou nohu.

Bylo to nesnesitelné. Manžel se uzavřel do sebe. A když nám řekli, že mu nakonec musí vzít nohu celou, viděla jsem, že to vzdal. Hlídala jsem ho čtyřiadvacet hodin denně. Bála jsem se, že si něco udělá. Vzala jsem si v práci neplacenou dovolenou.

Dost často jsem nespala ani v noci. A tak, když došlo na operaci, byli jsme na zhroucení už oba dva.

Nechtěl žít

Po návratu z nemocnice nastalo doma peklo. Petr s námi vůbec nekomunikoval, psychologa i nějaké prášky na zklidnění odmítal. Míval šílené nálady, kdy se vším práskal, nadával, křičel. Vůbec jsem ho takového neznala.

Děsilo mě to. Ta představa, jak s ním budu takhle budu žít dál, mě děsila. Naše rodina si s Petrem nevěděla rady.

Odvážná Terezka

Až jednou se naše malá šestiletá vnučka odvážila sama jít za dědou do pokoje. Chtěla jsem jít za ní, ale syn mě zarazil. „Mami, nech to na ní. Ona si s dědou poradí.“ Nevím, co se tehdy v pokoji dělo, co mu ta naše malá treperenda řekla.

Ale Petr od toho okamžiku jakoby zázrakem ožil. Vrátil se mezi nás, rodinu, vyřídil si protézu a učil se na ni chodit.

Nový život

Petr se vrátil plně do života. Začal si znovu užívat života. Na protéze s elegantní hůlkou už si vykračuje docela dobře. Nic není samozřejmě jako dřív a zdravý také není. Al dokázal pochopit, že život jde dál a on by si ho měl užívat, dokud to jde.

Marie P.(60), Česko Budějovice