Zamilovali jsme se do sebe hned při prvním setkání. Toužili jsme být navždy spolu a založit šťastnou rodinu. Člověk ale zkrátka nemůže mít všechno.

Bylo mi sladkých osmnáct, když jsem se poprvé opravdově zamilovala. Poznali jsme se v práci. Já jsem pracovala jako sekretářka v jedné velké firmě, on měl na starosti finance. Jmenoval se Pavel.

Byl vysoký, tmavovlasý, se silnými pažemi a strništěm místo vousů. Muž kolem třiceti s dobrým vkusem na výběr oblečení i vůně. Snažila jsem se klopit zraky, když šel kolem mě, cítila jsem však, že se mu líbím. Stačilo jen vyčkat na tu správnou chvíli.

Večer v kině

Dva týdny jsme kolem sebe chodili, občas prohodili nějaké to slůvko. „Nezašla byste večer do kina?“ řekl mi konečně jednoho dne na chodbě při obědové pauze. Slovo dalo slovo a večer už jsme seděli v biografu.

Samozřejmě jsem se velmi snažila, aby nepoznal, že jsem z něj úplně paf, myslím, že to měl podobně. Nicméně, když začaly ve filmu první romantické scény, začalo lehce přituhovat. Náhle jsem ucítila jeho ruku na mé a ani nevím jak, za chvíli jsme se líbali.

Láska jako trám

Od té doby jsme byli pořád spolu. V práci jsme se vídali jen sporadicky, odpoledne mě však vyzvedl a celé dny, večery i noci jsme trávili spolu. Bylo to nejkrásnější období mého života. Byli jsme tu jeden pro druhého a všechno se najednou zdálo být tak krásné.

I ten šedivý svět kolem jakoby náhle celý rozkvetl. Chodili jsme spolu, poznávali se, seznamovali se se svými přáteli a rodinou. „Nechceš se jet podívat k bráchovi na chalupu, budou tam i děcka,“ zeptal se Pavel jednoho letního rána.

Bylo to vlastně poprvé, kdy jsme začali mluvit o dětech. „Jasně, proč ne, pojeďme,“ souhlasila jsem.

Oba dva jsme toužili po dětech

Pavlův bratr i celá rodina byli moc fajn. A kluci? Jednomu bylo pět a druhý chodil do třetí třídy. Po očku jsem pozorovala Pavlovo nadšení, a když jsem ho viděla s těmi dětmi, stále víc jsem si uvědomovala, že je to skutečně ten pravý.

Ještě ten večer se ke mně přitulil a zašeptal. „Budeme mít taky někdy děti? Moc bych si to přál. Jsi ta nejlepší žena a chtěl bych, abys byla matkou mých dětí,“ řekl mi tiše. Měla jsem slzy v očích, pevně jsem ho k sobě přimáčkla a zašeptala. „Moc bych si to přála, až přijde čas, miláčku.“ Objali jsme se a tiše usnuli.

Přepadly mě silné bolesti

Druhý den bylo všechno skvělé, víkend na chalupě se vydařil. Stejně jako další dny, týdny a měsíce, které nám společně ubíhaly jako voda v řece. Hodně jsme sportovali, jezdili na kole nebo chodili po horách. Měli jsme prostě podobné zájmy a život byl prima.

Jednoho dne, když byl Pavel zrovna na nějakém školení, mě probudila silná bolest v podbřišku.

Nepřikládala jsem tomu zvláštní význam, čekala jsem zrovna své dny a nikdy jsem přesně nevěděla, kdy to přijde, od puberty byla má menstruace nepravidelná a trochu bolestivá. Když jsem ale bolestí nemohla skoro chodit, rozhodla jsem se vyhledat lékaře.

Zdrcující zpráva

Můj zdravotní stav se mu příliš nezamlouval, poslal mě proto na podrobnější vyšetření do nemocnice. Výsledek byl zdrcující. Nedostatek hormonů v těle prý ohrožuje můj reprodukční cyklus.

Zkusíme tedy hormony uměle dodávat a budeme vyčkávat, jak moje tělo zareaguje. Tehdy poprvé padla věta, kterou nikdy nezapomenu. „Možná budete mít problém otěhotnět nebo plod udržet,“ řekl mi doktor. Začala jsem tedy chodit na hormonální léčbu, situace se však příliš nelepšila.

Pravdu jsem zatajila

Uběhl týden a Pavel se měl vrátit ze školení. Chtěla jsem mu všechno říct, vybrečet se mu na rameni. Když se ale objevil ve dveřích s velkou kyticí a dárkem, nechtěla jsem to kazit. Ještě ten večer mě požádal o ruku.

Prý si za ten týden odloučení uvědomil, že už beze mě nedokáže žít. Když jsem rozbalila dárek, našla jsem v něm dětskou zavinovačku. Z očí se mi začaly kutálet slzy a on si myslel, že je to dojetím. Nebylo. Nedokázala jsem mu říct, že možná nikdy dítě mít nebudeme.

Šťastní i bez dětí

Za pár měsíců byla svatba. Milovali jsme se čím dál víc a snažili jsme se o miminko. Já chodila tajně na hormonální léčbu, po několika měsících jsme však s lékaři usoudili, že už to nemá význam. Dítě mít nikdy nebudu.

Ten páteční večer jsem se přitulila k Pavlovi. „Lásko, byla jsem dnes u doktora. Už delší dobu mám potíže a dnes mi sdělil, že nikdy nebudu moct mít dítě.“ Zůstal koukat jako opařený. Plakala jsem, i on začal tiše plakat a přitom mě objímal.

„Já tě miluji, víš, a na tom se nikdy nic nezmění,“ ujišťoval mě. Ubrečení jsme si lehli a tiše usnuli. Od té doby už uplynula spousta let. Rodiče se z nás nikdy nestali, naše láska však nikdy nevyhasla.

Ivana H. (60), Písek