Takový strach jsem nikdy nezažila. Ale nakonec jsem byla pro mého vnuka za hrdinku. A toho si cením.
Hrozně ráda houbařím. A když už konečně začaly letos růst, nemohla jsem odolat. Náš les přece znám jako své boty. Ještě s manželem jsme se tam nachodili.
On byl velký znalec hub a hodně mě toho také naučil. Každý úlovek dokázal ihned určit. Měl také svá vyhlédnutá místečka, kde na něj houby vždy čekaly. Vydala jsem se tedy po manželových stopách.
Padla na mě velká únava
Celkem se mi dařilo a já brzy měla košík do dvou třetin plný. Teď si chvíli odpočinu a pak ho dosbírám, pomyslela jsem si a usedla do měkké trávy. A pak jsem tvrdě usnula. Když jsem se probudila, byla jsem celá zmatená.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem a co tam dělám. Také jsem nevěděla, kolik je hodin, protože nenosím hodinky. Začalo se ale stmívat. Honem domů, ať mě nezaskočí tma. Ale kterým směrem se vydat?!
Nevěděla jsem, kde jsem
Po spánku a v počínající tmě jsem byla náhle zcela dezorientovaná. Začala jsem lesem běhat sem a tam až do chvíle, kdy na kraj padla úplná tma. Propadla jsem panice.
Co teď budu dělat? Začala jsem volat: „Haló, je tu někdo? Pomoc!!!!“ Jenže co by kdo večer dělal v lese. Vždyť byla tma jako v ranci. Hlavou mi běžely všelijaké divoké myšlenky.
Příšery ve tmě
Les postupně začal ožívat nočním životem. Děsivé a divné zvuky ve mně vyvolávaly hrůzu. Nad hlavou mi něco zasvištělo. Uskočila jsem, zakopla a upadla. Z rozbitého kolena mi tekla krev a hrozně to bolelo.
Nad hlavou mi přelétl další noční pták. Šťastlivec. Ten se ve tmě orientuje. Sedla jsem si na mech a zády se opřela o strom. Chtělo se mi hrozně brečet a dost jsem se bála. Divné zvuky mě děsily k smrti a ve tmě jsem tušila divoká prasata a další zvířata.
Vnuk mě našel
Znovu jsem usnula a probudil mě až křik mého vnuka: „Tady je naše babi!“ Všichni se ke mně seběhli. Prý mě hledali celou noc. Nikdo se na mě ale nezlobil. A vnuk dokonce prohlásil, že jsem splnila zkoušku statečnosti jako správný skaut.
Lenka V. (72), Příbram